Plnička zásobníků Mk. 2 pro samopaly STEN

Jednořadé vyústění dvouřadových velkokapacitních zásobníků považovali němečtí odborníci za konstrukčně výhodnější oproti dvouřadému s poukazem na minimální rázové namáhání vývodek, dané přechodem do jednoho sloupce. Jakkoliv takové zdůvodnění mělo logický základ, praktické zkušenosti ukázaly, že u automatických zbraní přináší víc komplikací, než u zásobníků s dvouřadým vyústěním.

Ke zvýšení tuhosti uložení zásobníku v zásobníkové šachtě a ke zvýšení pevnosti vývodek byly schránkové zásobníky samopalů MP 18,I a MP 28,II opatřeny pouzdrem s vybráním pro západku zásobníku a dorazovými plochami, sloužícími k vymezení polohy v zásobníkové šachtě. Z výrobního hlediska se také nejednalo o jednoduché řešení.

Podstatnějším problémem takto konstruovaných zásobníků byla jejich funkční spolehlivost a vyšší citlivost vůči znečištění. V neposlední řadě jejich plnění spojené s přemáháním pasivních odporů nebylo tak hladkou záležitostí. Naplnit z poloviny zásobník s kapacitou 32 nábojů nepůsobilo potíže, druhá polovina již vyžadovala zvýšené úsilí. Plnička se tak stala nezbytnou pomůckou střelce.

Armády států, jež měly praktické zkušenosti s používáním samopalů, se daly na prahu druhé světové války spočítat na prstech jedné ruky, a ještě zbyly. Armáda Jejího Veličenstva mezi ně ovšem nepatřila, takže v první fázi vykrývala nedostatky nákupy amerických samopalů Thompson M1928, v roce 1941 pak výrobou německých napodobenin samopalu MP 28,II pod označením Lanchester Mk. I. Ty však byly určeny primárně pro námořnictvo.

Směr dalšího vývoje na poli samopalů předurčila jednoduchá konstrukce plukovníka Reginalda Vernona Sheparda a majora Harolda Johna Turpina ze zbrojovky Royal Small Arms Factory (RSAF) v Enfieldu, zavedená pod oficiálním názvem 9 mm STEN Machine Carbine, Mark 1. Do konce války se do výzbroje postupně dostaly modely Mk. II, Mk. III a Mk. V.

Používání samopalů Lanchester a Sten, jejichž zásobníky měly jednořadé vyústění, se bez plniček zásobníků neobešlo. Armáda postupně zavedla a používala čtyři typy plniček, označených Mk.1, Mk.2, Mk.3 a Mk.4, byť k jejich oficiálnímu zavedení došlo poměrně pozdě, až v únoru 1943.

První dva typy plniček sestávaly z kvadratického plechového pouzdra, jež se nasouvalo na ústí zásobníku, lišily se však vzájemně způsobem spojení se zásobníkem. Typ Mk.1 měl příčně uložené ploché pero, jehož západka zapadala do bočního vybrání pro západku zásobníku, zatímco u typu Mk.2 bylo pero přinýtováno na zadní ploše těla plničky a jeho výstupek zapadal za hranu zesíleného pláště zásobníku.

Shodným znakem obou typů byla otočná bronzová jednoramenná páka s prstencem a dvěma rameny. Při nasazení plničky na zásobník stlačením páky s prstencem směrem dolů, stlačilo zadní rameno podavač či sloupec nábojů směrem dolů, přední rameno odkrylo přední část ústí zásobníku. Po částečném nasazení náboje mezi vývodky stačilo zdvihnout páku k jeho zasunutí předním ramenem.

Plnička Mk.2 patří mezi poměrně rozšířené, což se o typu Mk.1 říci nedá; ten je dnes považován za velmi vzácný. Konstrukce typu Mk.3 podle popisu odpovídala německé plničce pro samopaly MP 38 a MP 40, takže sestávala také z plechového pouzdra, jež se nasouvalo na ústí zásobníku a ke stlačování podavače s náboji sloužila odpružená suvná tlačka. Jestliže typ Mk.1 je považován za velmi vzácný, pak plnička Mk.3 připomíná paní Colombovou: všichni o ní slyšeli, ale nikdo ji neviděl. Známa je pouze z vydaného popisu všech čtyř provedení zavedených plniček.

Poslední typ plničky Mk.4 pro zásobníky samopalu Sten tvořil jednoduchý výlisek, jenž se nasouval na zadní stěnu zásobníku, kde jej držel vylisovaný výstupek, zabíhající do výřezu v plášti, a jistila západka, tvořená plochým perem. Dvouramenná páka plničky stlačovala sloupec nábojů a umožňovala tak vložení dalšího náboje mezi vývodky.

Plničku Mk.2, vyrobenou firmou Elkington & Co. v Manchesteru, získalo muzeum v roce 1956 převodem z MNO-Správy dělostřeleckého vyzbrojování.

Výška: 100 mm

Šířka: 25 mm

Délka: 60 mm

Hmotnost: 170 g