Krátce po 2. světové válce řešili velitelé výsadkového vojska vybavení jednotek vhodnými padáky pro jednotlivce i materiál. V poměrně skromných podmínkách vznikl návrh osobního padáku VJ-1, vycházejícího z britského G. Q. Statichute a využívajícího ve velkém německý trofejní materiál, jako byly popruhy, hedvábí a kování. Byl určen jen pro seskoky s automatickým otevíráním výtažným lanem, které vytrhlo z vnějšího obalu vnitřní vak a uvolnilo tak velice rychle vrchlík. Jeho konstrukce ovšem neumožňovala připnutí záložního padáku. Tvarově jej připomínal i obdobný nákladní VJ-2 pro shoz vojenského materiálu. Firma PAK vyrobila v roce 1947 prvních 10 kusů pro homologační zkoušky. Kromě řady trhacích a pevnostních testů bylo provedeno 25 shozů s figurínou a poté již skákali zkušební výsadkáři. Padák byl zaveden do výzbroje a používán do konce padesátých let, kdy byl postupně nahrazován modernějšími typy. Poté sloužil ještě pro sportovní a výcvikové úkoly ve Svazarmu.
Tento exponát s hedvábným maskovaným kruhovým vrchlíkem o ploše 63 m² a hmotností 12 kg byl do sbírky VHÚ získán v roce 1985 koupí od soukromníka.