Restaurování pruské jehlovky

Podrobnou historií pruské jehlovky se již zabývalo mnoho kvalitních studií. Proto v krátkosti připomeňme některá fakta o základní vývojové řadě systému zbraně a dále se zaměříme na restaurování konkrétní pušky.Konstrukce jednoranné zadovky – jehlovky vynálezce Johanna Nikolause Drese ovlivnila technický vývoj civilních a především vojenských ručních palných zbraní od čtyřicátých let devatenáctého století. Zásadní přelom nastal nejenom ve způsobu nabíjení zbraní, ale i v taktice vedení boje. Zpočátku se sice ozývaly hlasy z pruského důstojnického sboru o možném plýtvání střelivem, ale v prusko-rakouském konfliktu v roce 1866 moderní jehlovky naplno projevily své přednosti. Rakouské předovky systému Lorenz měly sice vynikající balistické vlastnosti, které střelci nevyužili, ale v podstatě byly již technicky zastaralé.Náčelník štábu německé armády hrabě Alfred von Schlieffen uvedl: „Byl to boj terče proti střelci, předovky proti rychlopalné zbrani, boj celého muže s bodákem proti bláznu – kulce.“

Nyní již k pruské jehlovce. Široká typová řada pušek se přizpůsobila specifickým požadavkům tehdejší armády, nás konkrétně zajímá vývojový směr zbraně, která je především charakteristická výsuvným bodákem v předpažbí. K mysliveckým praporům byla postupně zaváděna nařízením z 22. 3. 1855 pod označením „die Jägerbüchse-Pikenbüchse M/57“. Novinkou byl zcela neobvyklý bodák, zvláště pro myslivce, který sloužil jako vybíječ selhaných nábojů a v krajním případě jako vytěrák nečistot usazených v hlavni. Služební instrukce, však předepisovaly k čištění hlavně pruty, aby nedošlo k poškození stěn nábojové komory zadovky. Zbraň byla upravena také pro námořnictvo, s tím rozdílem že hlaveň chemicky neupravena zůstala v „bílém“ stavu.

Ve fondu palných zbraní Vojenského historického ústavu Praha je ve kvalitní vzorové řadě jehlovek uložena pokusná zbraň, tvarově podobná modelu 1857s výsuvným bodákem, avšak rozměrově větší a s plátkovým hledím, které je uzpůsobeno pro střelbu do 700 kroků. Na pouzdře závěru je vyražena signatura Sommerda ND 1856. Puška zřejmě nebyla nikdy přidělena ke konkrétní jednotce, neboť má vyraženy pouze revizní značky a výrobní čísla. Kvalitní zbraň, vzhledem k jejímu špatnému stavu nešlo badatelsky, ani expozičně využít. V depozitáři fondu palných zbraní byla uložena s rozlomenou pažbou. K nesmyslné „delaboraci“došlo již dříve s úmyslem zneschopnit ji, aby z ní nešlo vystřelit a byla plně nefunkční. K rozlomení musela být vyvinuta velká síla, protože došlo také k velkému průhybu hlavně a nevratné deformaci předpažbí, naštěstí dlouhý trojboký pružný bodák přežil velkou deformaci. Přeražený krk byl podélně rozpukán a to v několika vrstvách nad sebou, úplně chyběly četné odštěpky masivu a navazující lomy mají na povrchu zdegradované konzervační nečistoty.

Po nezbytné fotodokumentaci a popisu předmětu před restaurováním, nastala doba hledání srovnávacího materiálu, konkrétní zbraně, případně kvalitní fotodokumentace. Ve fondu VHÚ Praha rozměrově shodná, pokusná jehlovka tohoto typu není. Postupně se podařilo nashromáždit fotodokumentaci, včetně popisu totožné vývojové řady. Dalším srovnávacím materiálem, především pro studium povrchové úpravy a struktury dřeva, byla jehlovka pro myslivce vzor 1854, u které je zřejmé že má z větší části zachovalou původní úpravu. Konkrétní práce začala celkovou demontáží na jednotlivé díly. Oba obnažené konce pažby bylo nutné nejdříve zbavit konzervačních nečistot, uvolněných odštěpků a opakovaně prověřit jednotlivé rozměry, převážně délku celé pažby před napojením. Pažba byla slepena takzvaně na tupo a to bez výztuhy. Ta je velmi důležitá, vzhledem k tomu, že i nejkvalitnější lepidlo nemůže zabezpečit trvalý spoj ve zúženém krku pažby pušky. Po dokonalém vytvrzení slepeného spoje byla vyfrézována drážka, která skrytá neprochází šířkou celého krku. Ze spodní části je překryta železným páskem základny lučíku. Nyní zbývalo z tvrdého masivu vyrobit vyztužovací destičku, dokonale ji zalepit do vyfrézovaného prostoru a její viditelnou část zarovnat se dnem zádlabu pro komplet lučíku. Chybějící části dřeva, odštěpky lomu byly doplněny materiálem stejné struktury, podbarveny, zatmeleny a po dokonalém vytvrzení zarovnány s povrchem pažby. Závěrečná povrchová úprava spočívala v opakovaném přebroušení do hladka a následné aplikace polomatné šelakové politury.

Železné součásti včetně ocelové hlavně někdo dříve neodborně zabrousil různými směry. Tím vznikly škrábance, které původní úpravu zcela znehodnotily. Zásahem do povrchu materiálu se někdo snažil odstranit ostrůvky pevně zakotvené koroze.Pro nutné srovnání byla opět použita řadová myslivecká jehlovka vzor 1854. Restaurování součástí začalo částečným, citlivým odrezením jednotlivých komponentů, dále následovalo zaleštění, které koresponduje s původní strojní povrchovou úpravou. a závěrečné barevné sjednocení povrchu. Mosazné odlité součásti garnitury naštěstí nebyly vůbec narušeny, naopak povrch měl ušlechtilou, velmi dobře zachovalou patinu, která je žádoucí nejen z estetického, ale i z ochranného hlediska. Veškeré pevné kovové součásti byly pokryty slabou vrstvou silikonového konzervačního oleje, kluzné zbrojním tukem.

Před závěrečnou demontáží musel být vyřešen ještě poslední problém a to viditelná deformace hlavně, která byla obloukovitě prohnuta směrem dolů. Po jejím technologicky náročném srovnání již nedochází k průhybu předpažbí, kde je uložený výsuvný bodák. V současnosti je zbraň nakonzervovaná, uložená v depozitáři palných zbraní a s blížícím se výročím prusko-rakouského konfliktu v roce 1866, které bude příští rok, ji snad návštěvníci uvidí v expozici příležitostné výstavy.