Václav Vlček

Jednou z pozoruhodných osobností mezi prvními generacemi českých letců byl i Václav Vlček. Když přežil 2. světovou válku jako odbojář a velitel jednotky pražských barikádníků, zranění oka mu nedovolilo vrátit se mezi piloty. Pro letce jistě zdrcující rána, ale to ještě nemohl tušit, že jej ještě tvrdší zkoušky teprve čekají…

Václav Vlček se narodil 22. července 1895 v Čakovicích u Prahy a po maturitě na karlínské reálce v roce 1913 jej čekal vskutku zajímavý – ale také velice dramatický život. Po krátké službě u pevnostního dělostřeleckého pluku jako tzv. jednoroční dobrovolník absolvoval záložní důstojnickou školu balonového létání ve Vídni. Za světové války poprvé unikl smrti, když v obleženém Krakově řídil z upoutaného balonu dělostřeleckou palbu a počátkem prosince 1914 se za silného větru jeho balon utrhl a on s ním přistál mezi frontovými liniemi.

Závěr světové války jej zastihl na italské Piavě jako velitele motorizované kanonové baterie. Po návratu do Prahy se přihlásil do nově utvářeného československého armádního letectva.

I v jeho řadách zažil několik dramatických chvil.

Dne 14. července 1920 například musel s pilotem Horáčkem přistát pro poruchu stroje těsně u hranic na maďarské půdě. Byl uvězněn horthyovci, postaven před vojenský soud a jako „špion“ odsouzen k smrti. Teprve na nátlak francouzského maršála Foche, byl v listopadu 1921 propuštěn z vězení.

V roce 1925 prošel speciálním pilotním výcvikem pro létání v noci ve Francii u bombardovacího pluku v Nancy a poté vedl výcvik našich letců. V červenci 1927 dokonce získal světový rekord ve vytrvalostním letu v kategorii dvousedadlových letounů o prázdné váze do 400 kg na uzavřeném okruhu! V letounu Avia BH–9 ještě 8. Prosince 1927 vlastní rekord s kopilotem por. Břetislavem Chrastinou (budoucím právníkem a za války velitelem paraskupiny SPELTER a poté 1. čs. lyžařského praporu na východní frontě) překonal, když za 10 hodin uletěli 1305 km.

V roce 1935 byl jmenován předsedou Svazu letců a o dva roky později jako podplukovník předal na Hradě prezidentovi Benešovi manifestační „slib letců národů“, kteří vojenští letci v dalších letech za velkých obětí naplnili. Na počátku nacistické okupace organizoval vysílání letců do zahraničí, poté působil v řadách odbojové skupiny „Sázavský“. V květnu 1945 potom jako civilní zaměstnanec v letecké továrně Walter Jinonice vedl několik desítek (z mnohatisícového závodu!) vlastenců do povstání. Pomáhal se svými muži obsadit německý pancéřový vlak, ale druhý den povstání byl zraněn na oku při výbuchu pancéřové pěsti. Tím skončil do budoucna jako pilot…

Nadále však zůstal v továrně, spolupracoval s vlasovci z 1. divize ROA generála Buňačenka, a po válce rázně odmítl lži Ústřední rady odborů o její dominantní roli v povstání. Byl sice ještě povýšen na plukovníka a jmenován velitelem leteckého týlu 2. oblasti v Českých Budějovicích, ale po únoru 1948 mu nastaly těžké časy.

V květnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a obviněn v zinscenovaném procesu za velezradu. Na svobodu se dostal „naštěstí“ již v roce 1953 a poté musel pracovat jako dělník v modřanském cukrovaru. Zde byl těžce zraněn při výbuchu kotle. Život Václava Vlčka ukončila mozková mrtvice při pracovní brigádě na vlakovém nádraží Modřany 23. října 1974. Dnes je alespoň jeho jménem pojmenované náměstí v Praze 9.

Jindřich Marek