Antonie Kleinerová - Pomáhala druhým i v lágru

Jméno Antonie Kleinerové je dnes prakticky neznámé. Přitom stačilo málo a počátkem 50. let by ji čekal stejný osud, který nakonec potkal její přítelkyni Miladu Horákovou. Během svého života tak strávila „jenom“ 14 let ve věznicích a koncentračních táborech – čtyři v nacistických a deset v komunistických.

Narodila se 23. března 1901 jako Antonie Štainicová v dělnické rodině v Praze. Po absolvování obchodní školy nastoupila v roce 1918 jako úřednice na pražské poštovní ředitelství, kde působila další dvě desetiletí. V roce 1927 se vdala za Jaroslava Kleinera, pozdějšího šéfa technického provozu Československého rozhlasu. V meziválečném období se angažovala v hnutí YWCA (Křesťanské sdružení mladých žen) a na počátku okupace vedla ozdravovny pro sociálně slabé matky, zřizované Ministerstvem sociální péče.

Hned v roce 1939 se s manželem zapojila do ilegální práce proti okupantům. Později působila v odbojové organizaci Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). Mimo jiné se podíleli na předávání zpráv pro československý zahraniční odboj a exilovou vládu v Londýně prostřednictvím tajné vysílačky Sparta. Na podzim roku 1941 byli společně zatčeni. Jaroslava Kleinera nacisté popravili v únoru 1942 v Mauthausenu, Antonii odeslali do ženského koncentračního tábora Ravensbrück, kde strávila následující tři roky a dočkala se konce války. Pobyt za ostnatým drátem ji nezlomil. Bez ohledu na vlastní bezpečí se zde snažila ze všech sil pomáhat druhým.

Po válce se vrátila zpět k sociální práci a začala se opět také veřejně angažovat. Založila Klub pozůstalých po nacistických obětech, působila v Československé církvi (nyní Církev československá husitská) a stala se místopředsedkyní Sdružení bývalých politických vězňů žen – Ravensbrück při Svazu osvobozených politických vězňů.

V květnu 1946 byla zvolena poslankyní Ústavodárného národního shromáždění za Československou národně socialistickou stranu. V parlamentu patřila k zásadním odpůrkyním nastupující komunistické totality a bezprostředně po únorovém převratu v roce 1948 se zapojila do činnosti národněsocialistické opoziční skupiny Politická šestka.

Dne 8. listopadu 1949 byla zatčena a v monstrprocesu s Miladou Horákovou v červnu 1950 odsouzena na doživotí. Během vyšetřování se v důsledku fyzického a psychického násilí ze strany vyšetřovatelů pokusila o sebevraždu. Přes všechny útrapy, jimiž musela projít, ji ani tentokrát roky nesvobody nezlomily. V roce 1955 patřila k iniciátorkám známé hladovky v ženské věznici v Pardubicích. Na svobodu se dostala až o pět let později, během amnestie v květnu 1960. Zemřela 23. srpna 1982 v Praze.

Jiří Plachý

Připraveno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 25. srpna 2017.