Němečtí vojáci na německo-sovětské hranici

Sovětsko-německé vztahy (stejně jako dříve vztahy rusko-německé) prošly v meziválečném období řadou proměn. Výmarské Německo i sovětské Rusko byly po skončení první světové války ostrakizovány světovým společenstvím. Zástupci obou zemí byli přítomni na hospodářské konferenci pořádané na jaře 1922v italském Janově. 16. dubna 1922 uzavřeli v nedalekém Rapallu bolševický ministr zahraničí Čičerin a jeho německý protějšek Walther Rathenau významnou smlouvu, jíž Německo a RSFSR obnovily diplomatické a konzulární styky, vzájemně se vzdaly nároků na náhradu škod a zavázaly se k hospodářské výměně. Tím se obě země dostaly z mezinárodní izolace a otevřela se cesta k německo-sovětské vojenské spolupráci.

Po Hitlerově nástupu do funkce říšského kancléře se z obou velmocí stali nesmiřitelní ideologičtí soupeři. Na přelomu let 1938/39 bylo zjevné, že meziválečný systém kolektivní bezpečnosti zkrachoval. Britové a Francouzi vedli se Sovětským svazem jednání o spolupráci proti hitlerovskému Německu, tato jednání však byla bezvýsledná. Západoevropské velmoci neměly po stalinských čistkách valné mínění o úrovni sovětské armády; panovaly obavy ze sovětské expanze v Pobaltí a Polsku a Poláci odmítali povolit sovětským vojskům vstup na své území. Signálem, že spolupráce mezi nacistickým Německem a bolševickým SSSR není nemožná, se dne 3. května 1939 stalo odvolání sovětského ministra zahraničí Maxima Litvinova, jenž byl židovského původu. Novým ministrem se stal V. M. Molotov.

Poslední možnost na dorozumění mezi Západem a Stalinem představovala neúspěšná mise britského admirála Draxe a francouzského generála Doumenca do Moskvy v druhé srpnové dekádě. S německým ministrem zahraničí Ribbentropem byla jiná řeč. V noci z 23. na 24. srpna 1939 byl v Moskvě podepsán pakt Molotov-Ribbentrop. Oficiálně se jednalo o pakt o neútočení platný po dobu deseti let, tajný protokol však mezi oba signatářské státy dělil země ležící mezi Německem a SSSR. Do sovětské sféry měly připadnout Finsko, Estonsko, Lotyšsko, rumunská Besarábie a zejména východní části Polska až po řeky Narew, Visla a San – sovětská hranice tak měla sahat až k Varšavě. Odvěké litevské hlavní město Vilnius, obsazené po první světové válce Polskem, se mělo formálně vrátit do litevských rukou. Revize protokolu z 28. září 1939 přenechala Litvu Sovětskému svazu, naopak východní německá hranice se posunula na řeku Bug.

1. září 1939 nacisté přepadli Polsko, 17. září zaútočili na Polsko i Sověti a rychle postupovali na západ; teprve potom polská vláda odešla do exilu. Polskou tragédii symbolizoval osud pevnosti Brest – 17. září 1939 ji dobyly německé jednotky pod velením Heinze Guderiana, krátce nato dorazily z východu síly sovětského generála Semjona Krivošejna. Brest připadl do sovětské sféry, německá vojska jej tedy vyklidila – při této příležitosti Guderian a Krivošejn společně uspořádali slavnostní přehlídku. Část polského území bylo přímo anektováno k Německu, na zbylém území okupovaném nacisty vznikl Generální gouvernement; Stalin rozdělil východní polská území mezi Ukrajinskou SSR a Běloruskou SSR; Vilnius dal Litvě a obratem si ji roku 1940 vzal i se zbytkem Pobaltí. Jak Německo, tak SSSR zahájily na okupovaných územích teror. Nacistické a sovětské tajné služby spolupracovaly, Sovětský svaz dodával Německu značné množství surovin, zatímco Němci vyváželi do SSSR průmyslové výrobky, stroje a válečný materiál. Sovětská hranice se posunula o stovky kilometrů dál od Moskvy; německá hranice se posunula o stovky kilometrů blíž k Moskvě.