Sté výročí vzniku Československé republiky

V těchto dnech si připomínáme sté výročí vzniku Československé republiky. Československý stát se zrodil jako odraz a naplnění touhy i vůle českého národa i národně uvědomělých Slováků po samostatnosti. Sama o sobě by se ovšem pouhá vůle lidu ve vlasti mohla ukázat nedostatečnou. Vznik Československa umožnilo mocenské vakuum, které nastalo na sklonku první světové války ve střední Evropě porážkou a rozvratem nejen Rakousko-Uherska, ale i Německa a revolucí otřásané ruské říše. Jeho hladký zrod a úspěšné prvé kroky nadmíru usnadnilo, že tento stát byl zásluhou představitelů zahraničního odboje – Tomáše Garrique Masaryka, Milana Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše – uznán vítěznými velmocemi už před svým vznikem, což je jev v moderních dějinách nevídaný. Klíčem k tomuto uznání přitom byl historický zápas zahraničního československého vojska – legií za prvé světové války.

Cesta k uznání Československa nebyla zdaleka snadná. Ačkoli na počátku 20. století se zformoval moderní český národ, na vysoké kulturní a hospodářské úrovni, bylo na počátku prvé světové války v zahraničí známo o Češích velmi málo, o Slovácích takřka nic. Na možnost samostatného československého státu hleděli mnozí západní politici jako na utopickou fantazii, zvláště když Rakousko-Uhersko bylo nazíráno jako organicky vzniklý, přirozený celek. Ještě během války tak dlouho přetrvávaly názory, že by mělo být zachováno, zvláště kdyby se odtrhlo od svého německého spojence a uzavřelo separátní mír. Také čeští politici ještě na počátku 20. století spatřovali v Rakousko-Uhersku nejvýhodnější státní celek pro další vývoj národní společnosti, a to také proto, že chránilo středoevropský prostor před imperiálními ambicemi jak vilémovského Německa, tak carského Ruska.

Vypuknutí první světové války však zásadně změnilo situaci. Vítězství Německa a jeho spojenců by nejen natrvalo pohřbilo české předválečné naděje na postupné demokratické a federalizační reformy monarchie a na uskutečnění českých státoprávních snah v jejím rámci, nýbrž by zřejmě vedlo k zhoršení jeho neplnoprávného postavení v habsburské říši.

Válka českou společnost rozdělila, když muže stavěla před volbu z dvojice principiálních postojů vůči státní moci: buď splnit zákonem uloženou povinnost, anebo – jak argumentovali legionáři – využít prastarého práva na vzpouru proti panovníkovi, pakliže tento neplní závazky společenské smlouvy, škodí blahu země a dokonce ji svými rozhodnutími existenčně ohrožuje. Jedni plnili své občanské povinnosti podle respektované legislativy státu, v němž žili, druzí onu společenskou smlouvu rozvázali, aby s rizikem hrdelního trestu připravovali alternativu v podobě samostatného státu.

Mnohem lepší pozici k vyjádření svých postojů vůči monarchii měli ti, kteří ještě před válkou odešli za prací do Francie, Ruska nebo Spojených států amerických. Jejich sympatie patřily nové vlasti a patriotické nadšení, které propuklo ve všech válčících státech, strhlo i je. Nadto se toto nadšení spojilo s představou, že by porážka Německa a Rakousko-Uherska mohla vytvořit podmínky k dosažení české národní a státní samostatnosti. Tato naděje je přivedla k myšlence vstoupit do řad francouzské, britské či ruské armády.

Změněnou situaci si uvědomovala i řada českých politiků, byť ne se stejnou intenzitou. Nutnou podmínkou se stalo zformování jasného politického programu, jehož základním požadavkem bude vznik samostatného československého státu. To vyžadovalo i vytvoření politického orgánu českého politického exilu ve státech Dohody, který by tento program veřejně proklamoval, neboť jednotlivá a relativně dlouho málo početná ohniska dobrovolnického hnutí by zřejmě neměla možnost se prosadit. Na podzim 1915 vznikl Český komitét zahraniční, T. G. Masarykem, který v prohlášení ze 14. listopadu vystoupil před evropskou veřejností.

V prohlášení se pravilo, že válka přiostřila rozpory mezi Rakousko-Uherskem a českým národem. Habsburská monarchie se zvrhla v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa bez vlastního pozitivního cíle a není neschopna „vytvořit organický státní celek rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů". To nás nutí „domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersku", proto „usilujeme o samostatný československý stát..."

Naplnění přelomového politického rozhodnutí postavit nový stát bylo nemyslitelné bez aktivní národní účasti ve spojenecké koalici. Politický význam československé válečné účasti definoval T. G. Masaryk již v únoru 1915: „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového právního postavení k Rakousku i Spojencům. V každém případě nebudou moci Spojenci ani Vídeň přejít kolem nás mlčky, budeme-li mít vojáky. Bez rozhodného boje i vojenského nedostaneme však nic od nikoho.“

Začátkem dubna 1916 nejbližší Masarykův spolupracovník dr. Edvard Beneš prohlásil: „Nejde pouze o sympatie a city – jde o činy. A takový veliký a rozhodný čin z naší strany může být jen naše vojsko. Toto naše vojsko může být a bude podkladem další naší úspěšné diplomatické a politické práce. To jí dá sílu a oporu takovou, že rázem octneme se nepoměrně blíže konečnému našemu cíli. Potřebujeme tudíž k další úspěšné práci politické vytvoření veliké vojenské formace..."

Úspěchy legií v Rusku, ale i jejich zdárná nasazení na italské a francouzské frontě, výrazně povzbudily ochotu západních velmocí uznávat čs. vojsko za spojenecké a zahraniční Národní radu jako zárodek vlády budoucího Československa. Tak to učinila 29. června 1918 Francie, 9. srpna Velká Británie a 2. září uznaly USA Národní radu přímo jako provizorní vládu. To umožnilo, aby se Národní rada přeměnila 14. října 1918 v prozatímní zahraniční československou vládu.

Dnes si ne vždy dostatečně uvědomujeme, jak nesamozřejmá, ba nereálná, a jak vzdálená se v určitých fázích války zdála porážka Ústředních mocností a jí podmíněný vznik kýženého samostatného Československa na troskách habsburské monarchie. Boje legionářů však vytvořily předpoklady a příležitosti k tomu, aby na jejím konci, na troskách habsburské monarchie, dosáhli naši předkové dříve nemyslitelného – vzniku samostatného československého státu.

Jaroslav Láník