Rota Nazdar: nejen o památném boji z 9. května 1915

Trochu ve stínu osvobození Prahy 9. května 1945 stojí nejvýznamnější vystoupení české Roty Nazdar během první světové války. Odehrálo se na frontě v severní Francii a ztráty v řadách našich vojáků byly veliké.

Česká krajanská komunita ve Francii, z níž vzešla Rota Nazdar, se skládala z drobných řemeslníků a obchodníků. Patřili k ní i čeští studenti a umělci. Krajané si postupně vytvořili vlastní politický názor na budoucnost národa ve vlasti, jehož se cítili být vyslanci.

Politická reprezentace pařížských Čechů akcentovala státní samostatnost českých zemí. Tento fakt vysvětluje pohotovost a velké odhodlání, s nímž se první čeští dobrovolníci ve Francii hlásili do boje proti centrálním mocnostem po vypuknutí 1. světové války. Nejpočetnější, asi dvoutisícová česká krajanská kolonie žila v té době v Paříži. Celkem žilo ve Francii přibližně 10 000 Čechů a Slováků.

Čeští krajané ve Francii spojovali svůj odpor proti Rakousko-Uhersku od počátku s rozčleněním habsburské monarchie a se vznikem samostatného státu. Po vypuknutí války začali organizovat protirakouské demonstrace. Do zbraně se hlásili dobrovolně a s nesmírným odhodláním, i když postrádali záruky, že jejich boj povede k vytouženým cílům.

Vedoucí funkcionáři pařížské organizace tradičního českého tělovýchovného spolku Sokol a sociálně-demokratického spolku Rovnost zorganizovali asi 300 českých dobrovolníků, kteří se podrobili vojenskému odvodu. Podle francouzských zákonů byla vojenská služba pro cizince možná výhradně v Cizinecké legii. Čeští krajané neměli charakter cizineckých legionářů z předválečné doby. Stali se dobrovolníky, přijatými do legie na dobu trvání války a do boje proti Německu a jeho spojencům.

Po odvodu v pařížské Invalidovně se soustředili ve výcvikovém táboře v Bayonne, kde byli zařazeni do 2. pochodového pluku 1. cizineckého pluku. Čeští dobrovolníci v počtu asi 250 mužů vytvořili první rotu praporu C zmíněného pluku. Díky českému pozdravu „nazdar“ jednotka přijala za svůj název Rota Nazdar (Compagnie Nazdar). Po ukončení výcviku složila slavnostní přísahu 12. října 1914. Zakrátko odjela na frontu v Champagni, kde její příslušníci setrvávali v obraně až do konce dubna 1915 na poměrně klidném úseku v sestavě Marocké divize.

Koncem dubna se divize přesunula do oblasti Artois v severní Francii. Prapor C s Rotou Nazdar se soustředil v prostoru Béthonsartu severozápadně od Arrasu. V rámci velké ofenzívy pod velením generála Foche byla Marocká divize zařazena do středu útočných akcí 33. armádního sboru, jemuž velel generál Pétain.

Rozhodující okamžik nastal 9. května, kdy Rota Nazdar vyrazila do útoku v čele svého pluku. Vytčeného taktického cíle nebylo dosaženo, jednotky pronikly jen mělce do nepřátelské obrany a zastaralý způsob boje způsobil neúměrně vysoké ztráty. V boji padlo 42 dobrovolníků, kolem 100 bylo zraněno, většinou tak vážně, že se k jednotce již nevrátili. Rota Nazdar přestala jako celek existovat. Její zbylí příslušníci byli přesunuti k jiným částem cizineckého pluku. V řadách Cizinecké legie bojovali až do roku 1918, ale samostatnou jednotku v jejím rámci již nikdy nevytvořili.

V souvislosti s Rotou Nazdar je vhodné připomenout výjimečné osobnosti z řad jejích příslušníků. Na prvním místě je nutné jmenovat Františka Kupku (1871–1957), malíře, grafika, ilustrátora, průkopníka nefigurativní malby, tedy umělce, jehož ohlas dosáhl doslova světového rozměru. Nelze opomenout ani vynikajícího sochaře Otto Guttfreunda (1889–1927). Plastikami mimo jiné vyjádřil symbolizované typy českých dobrovolníků v armádách Dohody. Boje u Artois přežil se zraněním dobrovolník Jan Štork (1892–1965), z něhož se v roce 1916 stal letec, jenž operačně létal u proslulého Groupement de Combat 12 „Les Cigognes“.

Personální souvislost prvního a druhého odboje lze výstižně dokumentovat na osobnosti pplk. pěch. (plk. in memoriam) Ladislava Preiningera (1895–1941). Služba u Roty Nazdar byla prologem jeho pestré válečné pouti 1. světovou válkou, během níž poznal nejen francouzská bojiště, ale i službu v severní Africe a soluňskou frontu na Balkáně. Jeho francouzská minulost jej provázela i v meziválečném období, kdy sedm let působil jako pobočník gen. Louise Fauchera, náčelníka Francouzské mise v Československu. Po příchodu zastupujícího říšského protektora R. Heydricha do Prahy byl 1. října 1941 odsouzen stanným soudem k trestu smrti (zatčen již 30. 7. 1941). Rozsudek byl vykonán ještě týž den v Praze-Ruzyni.

Karel Straka