Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším osudu Československé samostatné brigády, měly na zřeteli to, aby při stávajícím počtu vojáků byla v budoucím zasazení na frontě využita co nejúčelněji. Rozhodly proto, aby z ní byl vytvořen obrněný svazek. Za tím účelem došlo ke stažení 200. čs. lehkého protiletadlového pluku a Čs. výcvikového střediska – Východního ze Středního východu do Velké Británie. K prvnímu září pak jejich sloučením s pozemními jednotkami dosud působícími na britské půdě vznikla Československá samostatná obrněná brigáda, která dokončila výcvik krátce po spojenecké invazi do Normandie.

Její nasazení na frontě přesto provázela řada potíží. Početní stavy čs. jednotek byly velmi nízké a příchod nových branců v podstatě ani nestačil krýt jejich nebojové „ztráty“, spočívající v odchodech jejich příslušníků k čs. letectvu v rámci RAF, do výsadkového programu, do dalších spojeneckých armád, nebo k čs. jednotkám v SSSR. Britský War Office musel pro čs. jednotky vytvořit zvláštní systematizaci, která se pohybovala na samé hranici použitelnosti. Většina jednotek v rámci obrněné brigády měla ve srovnání s podobnými britskými útvary jen zhruba dvoutřetinové početní stavy, přičemž i jejich naplnění představovalo problém. Naprostá absence záloh, které britské velení nekompromisně vyžadovalo, byla hlavním důvodem, proč byl čs. vojákům počátkem října 1944 svěřen „statický“ úkol obléhat německou posádku v severofrancouzském Dunkerque.

V té době se však situace začínala zvolna měnit. K náhradnímu tělesu, které zůstalo na Britských ostrovech, začali na podzim 1944 proudit noví branci z osvobozené Evropy – jednalo se především o Čechy žijící ve Francii a Beneluxu, totálně nasazené, příslušníky Vládního vojska a slovenské armády, kteří v Itálii přeběhli na stranu Spojenců, ale hlavně o bývalé příslušníky Wehrmachtu, původem ze smíšených manželství, nebo z národnostně nevyhraněných regionů předválečného Československa (především z Těšínska a Hlučínska). Díky nim začaly početní stavy obrněné brigády pozvolna růst.

To umožnilo vznik nových jednotek, které dosud v sestavě brigády chyběly. Koncem ledna 1945 vznikla 3. rota motorizovaného praporu a 3. baterie oddílu kanónů proti útočné vozbě, v únoru 1945 lehké dílny 5 (resp. po reorganizaci v dalším měsíci lehké dílny 5 a 6). Na přelomu února a března 1945 byl zformován III. oddíl dělostřeleckého pluku 1, 5. rota dopravního oddílu, dvě další čety u spojovací roty a tento trend 10. března 1945 završil vznik třetího tankového praporu, který vznikl reorganizací a doplněním z dosavadního motorizovaného přezvědného oddílu. Díky tomu byly z dunkerské fronty v březnu 1945 staženy také poslední britské posilové tankové jednotky.

Spolu s tím rostl i počet operačních tanků v sestavě brigády. Zatímco na přelomu září a října 1944 jich bylo pouhých 118, počátkem listopadu již 154 a v polovině února 1945 celkem 200. Na konci války tvořilo výzbroj brigády ne méně než 253 tanků, při započtení těch speciálně upravených dokonce 272. Po návratu do osvobozené republiky se stroje staly základem tankového vojska poválečné čs. armády.

Spolu s tím, jak obrněná brigáda dosahovala plných válečných stavů, začalo britské velení také uvažovat o jejím přesunu na pohyblivou frontu. Ve hře bylo osvobození Dunkerque vojenskou operací, nebo vystřídání čs. vojáků jinou spojeneckou formací. První možnost byla zmařena útočnými aktivitami Němců u Pont-de-Spycker v západním úseku dunkerské fronty v dubnu 1945, zatímco druhou možnost zhatil rychlý konec války. Díky tomu se byl k americké 3. armádě ve druhé polovině dubna 1945 odeslán jen symbolický kombinovaný oddíl. Vojáci Čs. samostatné obrněné brigády tak mohli zahájit přípravy k návratu do osvobozené vlasti až po kapitulaci německé posádky v Dunkerque, k níž došlo 9. května 1945.

Jiří Plachý