Budoucí podoba státních hranic byla ovlivňována národnostními, historickými, ekonomickými a strategickými hledisky. Spornou otázkou se stalo především území Lužice, Slezska a Kladska, které byly ze svazku zemí Koruny české v minulosti násilím odtrženy. Spojenectví s Jugoslávie mělo být potvrzeno vytvořením pozemního koridoru, který by umožnil přístup Československa k moři. Nakonec zvítězil názor na zachování historického teritoria Čech, Moravy a Slezska, k nimž bylo připojeno Slovensko a Podkarpatská Rus. Konečná podoba hranic pak byla výsledkem válečných akcí a diplomatických jednání završených v následujících letech mezinárodními smlouvami. Československo zdědilo 21 procent území zaniklého Rakousko-Uherska a žilo zde 25 procent jeho obyvatel.