Československý voják – Ztratili jsme Stalina

Smrt Josifa Vissarionoviče Stalina je dodnes opředena mnoha nejasnostmi a mýty, které dobře zapadají do atmosféry doby kultu osobnosti. Nastávaly absurdní situace. Například se jeho vlastní strážci báli přijít do pokoje, kde už několik hodin ležel na zemi po utrpěné mozkové příhodě, nebo velmi zdlouhavé povolávání ošetřujících lékařů, kteří byli sami vystrašeni předchozími diktátorovými kroky, kdy jich dal několik zatknout. Mezitím jeho nejbližší služebníci z Politbyra Komunistické strany Sovětského svazu přemítali nad tím, jak se k situaci postavit. Pro většinu z nich bylo Stalinovo umírání úlevou, která se spojila s vidinou možného nástupnictví po dosavadním vladařovi.

Všechno tyto souvislosti neměly být samozřejmě veřejnosti v komunistických státech sdělovány. V sovětském tisku vyšla oficiální zpráva o Stalinově zdravotní situaci 4. března a v tom československém až 5. března, tedy čtyři dny po jeho mozkové příhodě a právě v den, kdy diktátor zemřel. Jeho stav byl přitom nejdéle od 2. března prakticky beznadějný. Pro obyvatele ČSR, kteří neprohlédli komunistickou propagandu a nekriticky k „muži z oceli“ vzhlíželi, znamenalo jeho úmrtí něco jako smrt nesmrtelného boha. Veřejné reakce tak byly vedeny v rituálním duchu a neuniklo tomu samozřejmě ani vojenské prostředí. Na příkladu obrazového čtrnáctideníku Československý voják je ono vzývání nadpozemského více než dobře viditelné.

Stalinovi se věnuje jednak šesté číslo, které nejspíše s ohledem na uzávěrku není celé o něm a dokonce ho nemá ani na obálce. I tak zde najdeme řadu žalozpěvů uvozených celostránkovou smuteční fotografií „Zemřel nám Stalin“. Další vydání časopisu už je monotematicky „stalinské“ a obsahuje příspěvky od tehdejší elity vojenské i kulturní scény. Nehovoří se o tom, že je Stalin mrtvý, nýbrž že je věčně živý. Slovy básně plukovníka Richarda Tesaříka, válečného hrdiny: „Nevěřím soudruzi, nevěřím, to není pravda, nevěřím, soudruzi, Stalin nezemřel, živ je Stalin, snad jen schránka odešla… “. Na rozdíl od Krista nevstal Stalin z mrtvých, ale zároveň ani nikdy doopravdy nezemřel.

Na úvod speciálního čísla nemohly být vynechány projevy sovětských pohlavárů, z nichž Lavrentije Berju již brzy čekalo zatčení a poprava. Následovaly povětšinou příspěvky od československých veřejných osobností: Zdeňka Nejedlého, literárních tvůrců Vítězslava Nezvala, Marie Pujmanové a Jana Otčenáška či herce Vladimíra Šmerala. Po nich došlo i na samotné vojáky, například na majora Emila Zátopka a jeho zpověď o obrovském rozmachu sovětské „fyskultury“ pod vedením soudruha Stalina nebo na četaře a pozdějšího disidenta Pavla Kohouta, který odpovídal „bubnujícím domorodcům“: A proto věřte světa chudí, že slunce Stalin nezhasne, že bude, hoříc v naší hrudi, vydávat světlo úžasné.“. Bez podpisu autora zůstal článek J. V. Stalin: největší vojevůdce všech dob. Závěrem je ještě možné uvést vybrané verše od méně známých příslušníků čs. branné moci: „Jako by každému umřelo děcko, tak hlavy náhle klesly. … Stalin je život. Stalin je s námi. Stalin žije v nás. … Ne, nikdo nevěří. Náš soudruh Stalin žije. Co na tom, že oči se podobají moři. Stalin žít nepřestal, dokud nám srdce bije.“.

Citace:

Československý voják. 1953, 2(6, 7), 34 + 34 s.