Četnická karabina vz. 90 (Gendarmerie Karabiner M. 90)

Počátkem roku 1889 vyvinul vrchní inženýr Severní dráhy Ferdinand Mannlicher (1848–1904) nový přímotažný závěrový systém, u něhož nesenou sklopnou závoru pušek M. 1888 a 1890 nahradila otočná závěrová hlava se dvěma symetricky umístěnými uzamykacími ozuby. K nucenému otáčení závěrové hlavy sloužila šikmá žebra v dutině těla závěru, jež se pohybovala v odpovídajících drážkách v zadní části hlavy závěru. Konstrukce závěru souvisela se snahou o celkové vylehčení stávajícího systému, ale především s vývojem karabiny a krátké pušky pro armádu, završeného 23. prosince 1890 zavedením zbraně pod označením „Repetierkarabiner M. 90“ do výzbroje jezdectva.

Karabiny a krátké pušky se dostaly postupně do výzbroje dělostřeleckých, ženijních a jezdeckých útvarů včetně rakouského námořnictva a četnictva. V případě poslední z uvedených složek se však jednalo o karabinu natolik odlišné konstrukce, že bylo nutné ji odlišit již samotným označením, aby nedocházelo k jejímu zaměňování se standardní karabinou pro armádní složky.

Četnická karabina M. 90 se lišila od vojenské verze především spodními poutky, odpovídajícími konstrukci krátké pušky (Repetierstutzen), ale také absencí kuželky (Pyramidendorn) pro stavění zbraní do kozlů, tedy do pyramid. Na rozdíl od karabin a krátkých pušek měla v pažbě lůžko pro uložení vytěráku, kryté otočným víčkem v botce pažby. Svými rozměry odpovídala krátké pušce.

Karabina M. 90 tvořila sice hlavní výzbroj rakouského četnictva, ovšem pouze v předválečném období. Během válečných let se situace změnila, jelikož četnictvo muselo propůjčit své karabiny armádě k vyzbrojení zvláštních vojenských formací. Jakožto kompenzaci propůjčilo ministerstvo války četnictvu nejen karabiny vz. 95, ale také pušky Mannlicher M. 88/90, M. 95, ruské Mosin vz. 1891 adaptované na rakouský náboj 8 mm M. 93, německé Mauser M. 98 či mexické pušky M. 1912. Konec války zastihl rakouské četnické formace s dočasně zapůjčenou, a tedy i velmi rozmanitou výzbrojí.

Bez ohledu na chaotické popřevratové období převzala mladá čs. republika četnictvo ve stejném rozsahu a stavu výzbroje. Podle souhrnného hlášení mělo celkově tehdy údajně k dispozici kromě rezervních zbraní, systemizovaných u jednotlivých zemských četnických velitelství, 7206 karabin.

Ve výzbrojních počtech četnictvu ale stále chybělo 822 kusů, za něž během války nedostalo od vojenské správy žádnou náhradu. S požadavkem na doplnění výzbroje o uvedený počet se četnictvo obrátilo v roce 1920 na MNO, jakožto nástupce někdejší rakouské vojenské správy. O rok později dostalo od armády bezplatně plné množství; nejednalo se však o karabiny vz. 90, ty v požadovaném množství MNO ani nemělo, nýbrž vzor 95.

Z důvodů odlišení zbraní v majetku čs. četnictva došlo poměrně záhy k jejich označení vlastnickou značkou v podobě písmen ČET, vyrážené v případě karabin a pušek na horní část ocelové botky, někdy i do dřeva pažeb.

Největší množství karabin vz. 90 mělo na konci roku 1920 v evidenci Zemské četnické velitelství (ZČV) pro Čechy, jež vykazovalo 1548 kusů, ZČV pro Moravu disponovalo 722 karabinami, třetinu výzbroje ZČV pro Slezsko tvořily vzory 90 (373 kusů), ZČV pro Slovensko jich mělo 365 a na četnictvo na Podkarpatské Rusi evidovalo jen 74 karabin vz. 90.

Celkově tak všech pět Zemských četnických velitelství disponovalo 3082 karabinami vz. 90. Početně je již tehdy převyšovaly karabiny vz. 95, jichž mělo četnictvo k dispozici 3302 kusy.

Exemplář četnické karabiny vz. 90 získalo muzeum v roce 1956 převodem z ONV Říčany.

Ráž: 8 mm Mannlicher (M. 90)

Celková délka: 1005 mm

Délka hlavně: 500 mm

Délka záměrné: 426 mm

Kapacita nábojové schránky: 5 nábojů

Hmotnost: 3264 g