V polovině padesátých let 20. století bylo definitivně rozhodnuto, že celovečerní hrané filmy se v Československém armádním filmu (ČAF) nadále vyrábět nebudou a monopol na tuto filmovou tvorbu bude patřit výhradně Československému státnímu filmu (ČSF). Důsledkem tohoto rozhodnutí byl odchod některých významných režisérů a kameramanů z ČAF (ČAFS) do ČSF.
Jedním z těchto tvůrců byl i režisér František Vláčil, jehož filmová tvorba v ČAF, tehdy již oficiálně přejmenovaném na Československé armádní filmové studio, vyvrcholila v roce 1957 působivou hranou filmovou poémou „Skleněná oblaka“.
O rok později zakončil Vláčil své působení v ČAF krátkým filmem „Sebeobrana“, který měl být instrukčním snímkem seznamujícím vojáky s různými způsoby ručního boje zblízka. Režisér toto téma ztvárnil osobitě a vytvořil dílo, v němž spojil hraný film s instrukčním.
Celou první polovinu filmu „Sebeobrana“ zabírá hraná scéna nočního přepadení radiolokačního stanoviště a tiché likvidace jeho obsluhy bez použití střelných zbraní. Vláčil tu využil kompozičně propracované záběry a noční osvětlení k navození dramatické atmosféry.
Teprve druhá polovina se podobá instrukčnímu filmu. V prostředí tělocvičny jsou opakovány chvaty, které divák viděl v hrané úvodní scéně, ale bez bližšího vysvětlení, jen s využitím zpomalených záběrů a stručného komentáře. Nejsou zde použity ani přehledné animované sekvence, běžné v tehdejší výcvikové tvorbě ČAF (ČAFS).
Na vzniku filmu se jako odborní poradci a také jako herci podíleli judisté Dukly Plzeň. Hlavním poradcem byl tehdejší trenér judistů Jiří Synek.