KACZMARCZYK, Zdzisław a WEYMAN, Stefan. Reformy wojskowe i organizacja siły zbrojnej za Kazimierza Wielkiego

Dne 24. srpna 1335 se v sídle uherského krále v Trenčíně sešel český král Jan Lucemburský se zástupci polského krále Kazimíra III. Polští vyslanci vydali toho dne prohlášení o uvolnění závazků slezských knížat, která již dříve složila hold českému panovníkovi, vůči polskému králi a Jan Lucemburský souhlasil s rezignací na polský královský titul. Akt známý pod názvem trenčínská smlouva je v české literatuře tradičně vnímán jako uznání svrchovanosti českého krále nad slezskými knížectvími, ale spíše než završením byl jen začátkem jednání o česko-polském vyrovnání.

Jan Lucemburský, korunovaný 7. února 1311 českým králem, zdědil po Přemyslovcích mimo jiné také nároky na Polské království a od této chvíle se na listinách tituloval jako „Johannes, Bohemiae et Poloniae rex ac Luxemburgensis comes“, a to až do roku 1335. Nicméně bezprostředně po korunovaci měl úplně jiné starosti než dobývat polské území. Trvalo ještě dvě desetiletí, než mohl svou pozornost zaměřit na svého severního souseda. Protože si byl vědom, že těžko dokáže ovládnout celé Polsko, soustředil se na odtržení Slezska, politicko-správně rozdrobeného území sestávajícího z jednotlivých samostatných knížectví, která již od dob posledních Přemyslovců inklinovala k Českému království.

Jan využil k prosazení svých zájmů mimo jiné řád německých rytířů v Pobaltí, který se potýkal nejen s místními pohany, ale také s polským králem. Uspořádal proto několik křížových výprav proti dosud nechristianizované Litvě, které měly zároveň demonstrovat jeho vojenskou převahu. Poprvé tak učinil v letech 1327–1329, kdy mu také řada slezských Piastovců složila lenní slib a podřídila mu svá knížectví. Na rozdíl od předchozích příbuzenských vazeb byl lenní princip, který Jan na slezském území prosazoval, mnohem pevnější, neboť spočíval na trvalé, dědičné smlouvě státoprávního charakteru.

Dne 2. března 1333 zemřel Vladislav Lokýtek, který si za svého života upevnil vládu v centrálním Polsku, a jeho nástupcem na polském trůně se stal jeho syn Kazimír III., který navázal kontakty s rakouskými Habsburky i císařem Ludvíkem Bavorem a snažil se držet Lucemburky v šachu. Zároveň s nimi ale nechtěl setrvat v otevřeném nepřátelství a byl nakloněn diplomatickým jednáním.

Kralevic Karel (pozdější král Karel IV.) se v době Janova pobytu ve Francii sešel s mladým polským králem a jako markrabě moravský s ním 28. května 1335 dohodl prodloužení česko-polského příměří, které lze nahlížet jako první krok k projednávání česko-polských sporů na nejvyšší úrovni. Diplomatická jednání měl garantovat uherský král Karel Robert, který měl na vyřešení sporů také svůj zájem. Zároveň bylo nutné urovnat polský spor s řádem německých rytířů, provázaný s českými záležitostmi.

Tyto skutečnosti vedly v polovině roku 1335 ke dvěma schůzkám na půdě Uherského království – v Trenčíně a Visegrádu. Prostředníkem jednání se stal uherský král, který k prvnímu setkání poskytl své panovnické sídlo, hrad Trenčín. Lucemburkové Jan a Karel se ho zúčastnili osobně, zatímco Kazimír vyslal reprezentativní delegaci. Hlavními body jednání byly titul polského krále, který Jan stále užíval, a pravomoci českého krále nad Slezskem.

Smlouvou uzavřenou dne 24. srpna 1335 Jan souhlasil, že za odstupné rezignuje na polský královský titul a výměnou za to polští vyslanci přislíbili, že slezská a opolská knížata, která dosud složila lenní slib českému králi (netýkalo se to tedy knížectví svídnického, javorského a minsterberského), nebudou nadále vázána k polskému králi. Tato dohoda vyžadovala ještě ratifikaci ze strany polského panovníka, který s ní však nijak nespěchal, přestože Jan titul polského krále skutečně přestal užívat.

Na trenčínskou dohodu tedy musela navázat další jednání o svrchovanosti nad slezskými knížectvími za přítomnosti polského krále. V polovině září uzavřel Jan roční příměří s císařem Ludvíkem Bavorem, aby si uvolnil ruce v polské otázce, a následně proběhla druhá schůzka ve Visegrádu, kde Jan Lucemburský a Karel I. Robert uzavřeli dohodu o vzájemné obraně svých zemí. Ta byla tichou akceptací práv českého krále na získaná slezská knížectví ze strany Uher – v duchu ustanovení z Trenčína.

Ve Visegrádu, hlavním a nejvýstavnějším sídle uherského krále, proběhlo také za prostřednictví uherského a českého monarchy v listopadu jednání mezi polským králem a řádem německých rytířů. Výsledkem kongresu, který trval tři týdny, byla řada listin, jež svědčí o Kazimírově srozumění se stavem ve Slezsku, avšak stále bez jasného potvrzení českých práv.

Mladý polský král ani pak příliš nedbal na dodržování trenčínských a visegrádských ujednání, a tak sáhl český král k hrozbě další křížové výpravy k Baltu, kterou započal na sklonku roku 1336. Ačkoliv po vojenské stránce neměla valného efektu, Janovi se podařilo zatlačit na Kazimíra, aby začal dodržovat visegrádské smlouvy ohledně hranic s německým řádem a také aby uznal práva českého krále nad Slezskem.

Konečné potvrzení přišlo 9. ledna 1339, kdy Kazimír v Krakově vydal příslušnou ratifikační listinu, která byla nejspíš výsledkem diplomatického úsilí uherského krále a kralevice Karla. V březnu pak český král složil hold Ludvíku Bavorovi a slíbil mu spojenectví, za což mu císař mimo jiné přiřkl „země v Polsku“, tedy slezská (dolnoslezská) a opolská (hornoslezská) knížectví, jejichž zařazení mezi česká léna bylo důležitým potvrzením česko-polského vyrovnání.

Kazimír III. Veliký (vládl 1333–1370) byl velmi schopným panovníkem, který navázal na otcovy snahy sjednotit rozdrobené Polsko, a jeho otálení s ratifikací trenčínské smlouvy naznačuje jeho ambice zvrátit i slezskou otázku ve svůj prospěch. Aby se však mohl postavit moci Lucemburků, musel zapracovat také na poli obranyschopnosti a bojeschopnosti země a reorganizovat vojenské síly, dosud roztříštěné podobně jako celá země. Tímto tématem se zaobírá vybraná kniha, která přináší podrobný výklad o vojenských reformách v sousedním Polsku za vlády Kazimíra III., včetně širšího kontextu z doby před jeho nástupem na trůn.

Citace:

KACZMARCZYK, Zdzisław a WEYMAN, Stefan. Reformy wojskowe i organizacja siły zbrojnej za Kazimierza Wielkiego. Warszawa : Wyd. Min. Obrony Narodowej, 1958.

Kristýna Jakl Ansorgová