Oslava 21. výročí bitvy u Jutska

Ve dnech 31. května – 1. června 1916 se v Severním moři odehrála největší námořní bitva první světové války a největší bitva, ve které moderní bitevní lodě bojovaly bez zásahu ponorek a letadel. V anglosaské historiografii je známa jako bitva u Jutska, v německé jako bitva u Skagerraku.

Iniciativa ke střetnutí vyšla z německé strany. Německé loďstvo čelilo od počátku války značné britské převaze, Centrální mocnosti byly rdoušeny dohodovou blokádou. Nový velitel německé Hochseeflotte, viceadmirál Reinhard Scheer, hodlal uskutečnit výpad do Severního moře se zdánlivě omezenými silami, vylákat část britského loďstva před jádro německého loďstva a způsobit Britům co největší ztráty. Britové však prolomili německý kód a rozhodli se vyplout Němcům vstříc se svými hlavními silami; přesto však nečekali, že se setkají s celou Hochseeflotte.

Německou „návnadu“ představovaly síly viceadmirála Franze von Hippera, čítající 5 bitevních křižníků, 4 lehké křižníky a 31 velkých torpédovek (zhruba rovnocenné britským torpédoborcům). Hlavní údernou sílu pak představovalo jádro Hochseeflotte pod Scheerovým velením: 16 dreadnoughtů, 6 starších bitevních lodí, 7 lehkých křižníků a 30 velkých torpédovek. Také britské síly (Grand Fleet) byly rozděleny na dvě části. První tvořila předsunutá skupina viceadmirála Davida Beattyho, kterou tvořilo 6 bitevních křižníků, 4 silné a rychlé dreadnoughty třídy Queen Elisabeth, 14 lehkých křižníků, 27 torpédoborců a mateřské lodi pro hydroplány. Hlavní skupina pod velením admirála Johna Jellicoea byla složena z 24 dreadnoughtů, 3 bitevních křižníků, 8 pancéřových křižníků, 12 lehkých a průzkumných křižníků, 51 torpédoborců a minonosky.

31. května ve 14:20 greenwichského času zpozoroval britský křižník první nepřátelská plavidla západně od úžiny Skagerrak. V 15:48 bylo zahájeno střetnutí Hipperových a Beattyho plavidel, ve kterém měli Němci zprvu jasně navrch, i proto, že Beatty nezformoval své síly a nechal své dreadnoughty pozadu. Mezitím se k místu střetnutí přiblížily hlavní síly obou loďstev. V půl sedmé večer Němci zjistili, že čelí celému britskému loďstvu. Admirál Scheer začal manévrovat v naději, že se mu podaří zmást protivníka a ustoupit z boje. To se mu také povedlo a před devátou hodinou ztratil Jellicoe přehled o pohybech německé flotily. Většině německých lodí se podařilo s velkou dávkou štěstí uniknout a vrátit se do domovských vod. Ustupující Němci byli několikrát zpozorováni britskými loděmi, avšak britské spojení fungovalo špatně, britští velitelé se zdráhali útočit na vlastní pěst. Jellicoe se obával německého torpédového útoku, nechtěl riskovat své loďstvo, a proto nepronásledoval ustupující Němce razantněji.

V průběhu bitvy vyšlo najevo, že německé bitevní křižníky byly výrazně odolnější než britské. Němci dosahovali o něco většího procenta zásahů než Britové, německé protipancéřové granáty byly kvalitnější. Velkou slabinou Britů byl málo propracovaný způsob, jakým zacházeli s korditovými náložemi v dělových věžích, a také skutečnost, že lodě nesly mnohem více munice, než kolik se dalo bezpečně uložit v muničních skladech. Britové u Jutska/Skagerraku ztratili celkem 14 lodí, z toho 3 bitevní křižníky (Indefatigable, Queen Mary, Invincible), 3 pancéřové křižníky a 8 menších plavidel. Němci ztratili bitevní křižník Lützow, starší bitevní loď Pommern, čtyři lehké křižníky a pět torpédoborců. Britské ztráty byly výrazně vyšší než německé i v jiných ohledech. Celkový výtlak potopených britských plavidel činil 113 300 tun, počet obětí na životech dosáhl 6 094. Němci ztratili plavidla o celkovém výtlaku 62 300 tun, padlo 2 551 jejich námořníků. Německé ztráty byly o tolik nižší i zásluhou toho, že se podařilo zachránit velkou část posádky Lützowa a že do přístavu nakonec doplul těžce poškozený bitevní křižník Seydlitz. Velká poškození utržily i mnohé další lodě na obou stranách.

Admirál Jellicoe byl kritizován za to, že nedokázal způsobit německému loďstvu výraznější ztráty. V listopadu 1916 byl jmenován prvním námořním lordem (jednalo se o nejvyšší pozici, jaké mohl důstojník britského námořnictva dosáhnout). Jeho místo v čele Grand Fleet zaujal viceadmirál Beatty, přestože i on čelil výtkám za své počínání v bitvě.

Největší námořní střetnutí první světové války skončilo nerozhodně. Němci poukazovali na větší britské ztráty a nárokovali si vítězství, až do konce války si však takové střetnutí již nechtěli zopakovat. Ze strategického hlediska se nezměnilo nic, německé hladinové loďstvo nedokázalo Brity výrazně oslabit a Němci do budoucna vkládali naději do ponorkové války.