Proudové bombardéry Il-28 ve službách československého letectva

Rozvoj proudových motorů na konci druhé světové války znamenal přelom v letecké technice. SSSR získal dodávku britských proudových motorů Rolls-Royce Nene a začal vyrábět jejich kopie. Sovětské letectvo jich plně využilo a mimo jiné zadalo Iljušinově konstrukční kanceláři za úkol vyvinout proudový taktický bombardér. Stroj dostal označení Il-28 (v kódu NATO „Beagle“); jeho vývoj byl zahájen roku 1947 a prototyp vzlétl 8. července 1948. Bombardéry Il-28 byly veřejnosti poprvé předvedeny 9. května 1950 na přehlídce v Moskvě.

Dvoumotorový proudový bombardér Il-28 ve své základní verzi byl dlouhý 17,65 m, vysoký 6,70 m a měl rozpětí křídel 21,45 m; hmotnost prázdného stroje činila 12 890 kg. První stroje nesly v gondolách pod křídly proudové motory RD-45 – jednalo se o kopii britských Rolls-Royce Nene, vyráběnou bez licence; pozdější letouny byly vybaveny motorem Klimov VK-1, jenž na tento typ navazoval. Pokud stroj nesl velkou zátěž, mohl při startu použít přídavné raketové motory. Maximální rychlost se mohla vyšplhat až na 902 km/h ve výšce 4500 m n. m., dostup Il-28 činil 12 300 m a dolet 2180 km. Posádku tvořili tři muži. Pilot a letovod měli svá stanoviště vepředu a seděli v katapultážních sedačkách. Střelec-radista se nacházel v samostatném prostoru na zádi, za ocasem. Z toho důvodu se katapultovat nemohl a v případě potřeby musel vyskočit otvorem v podlaze, což bylo v reálu dosti obtížné. Obrannou výzbroj představovala dvojice kanónů NR-23 ráže 23 mm v přídi a druhá dvojice v otočné věži za ocasem. Il-28 mohl nést bomby o celkové váze až 3000 kg nebo dokonce i atomovou bombu; námořní verze nesla jedno větší nebo dvě menší torpéda. Proudový bombardér Il-28 byl vyráběn v celé řadě modifikací, především Il-28U pro výcvikové účely, průzkumné Il-28R, námořní verzi Il-28T nesoucí torpéda, nebo protiponorkové verzi Il-28PL. Celkem bylo v SSSR do roku 1956 vyrobeno přes 6300 strojů všech verzí.

Letoun Il-28 se uplatnil i v letectvech řady dalších zemí, především sovětských satelitů. Československé letectvo jej využívalo pod označením B-228 (takto byl označován Il-28) a CB-228 (Il-28U). Roku 1965 bylo bombardovací letectvo zrušeno a bombardovací Il-28 byly dílem vyřazeny, dílem upraveny na jiné účely. Il-28 byl dodán do celé řady arabských zemí, do Nigérie, Afghánistánu, Vietnamu a KLDR, nebo na Kubu. Největším uživatelem Il-28 mimo SSSR však byla Čínská lidová republika. Několik set strojů stroje dostala ze SSSR v padesátých letech, po sovětsko-čínské roztržce na přelomu 50. a 60. let dodávky nových letounů samozřejmě ustaly. To však Číňany neodradilo – začali je vyrábět sami, bez licence. Čínská kopie Il-28 se vyráběla v mandžuském Charbinu a je známa jako Harbin H-5; údaje o počtu vyrobených strojů se pohybují mezi 500–2000. Ve většině letectev byly bombardéry Il-28 dávno vyřazeny, dodnes však ve své původní funkci slouží v Severní Koreji.