Sborová autodílna 1. čs. armádního sboru v Černovicích, 1944

Bukovina patřila od středověku k Moldavsku, které bylo od počátku šestnáctého století vazalem Osmanské říše. Moldavsko se těšilo značné autonomii; na rozdíl od jiných částí Balkánu zde turecká nadvláda nebyla tak tíživá a projevovala se například tím, že moldavskými knížaty (hospodary) byli často jmenováni fanarioté neboli Řekové z konstantinopolské čtvrti Fanar. Tou dobou však Osmanská říše již byla v postupném úpadku, což se projevilo i v rostoucím zájmu jejích mocných sousedů o území pod její kontrolou. Přelomovým rokem pro Bukovinu se stal rok 1774. Rakušané a Rusové tehdy byli spojenci a nedlouho předtím se podíleli na prvním dělení Polska, při kterém Rakousko anektovalo Halič.

Obě velmoci se dohodly, že Rakousko bude moci zabrat část moldavského území za účelem usnadnění komunikace mezi Haličí a Sedmihradskem. Císařská armáda obsadila Bukovinu koncem roku 1774 a země byla anektována počátkem následujícího roku. Připojené území bylo velké 10 441 kilometrů čtverečních, v rakouských rukou se ocitlo i někdejší hlavní město Moldavska, Suceava. Bukovina byla zprvu přičleněna k Haliči a spravována ze Lvova, roku 1849 se z ní stalo vévodství a samostatná korunní země, která po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 patřila k Předlitavsku.

Bukovina se nalézala na rozhraní rumunského a ukrajinského („rusínského“) světa, zároveň však byla terčem masivního přistěhovalectví z ostatních částí říše. Tak roku 1851 žilo v Bukovině celkem 380 826 obyvatel, z toho 184 718 Rumunů (48,5 %), 144 982 Ukrajinců (38,1 %), 25 592 Němců (6,7 %), 4 008 Poláků (1 %) a 1 844 Čechů a Slováků (0,5 %). Při posledním rakousko-uherském sčítání lidu se početní stav obyvatelstva zvýšil na takřka 800 000, podíl Ukrajinců stoupl na 38,4 %, Rumuni klesli na druhou příčku s 34,4 %, Němců bylo 21,2 % a Poláků 4,6 %. Správní centrum Bukoviny, město Černovice, mělo převážně německý charakter, nalézala se tam nejvýchodnější německá universita. Přesto se stále jednalo o jednu z nejzaostalejších částí Rakousko-Uherska.

Od sklonku devatenáctého století byla rakouská teritoriální integrita zpochybňována ambicemi Rumunska, sjednoceného roku 1861 a nezávislého od roku 1878. Situaci neuklidnil ani nový rumunský panovník Carol I. z rodu Hohenzollern-Sigmaringen (vládl v letech 1866–1914). V červnu 1883 došlo v novověkém moldavském hlavním městě Jasech k vážnému diplomatickému incidentu. Při příležitosti odhalení sochy největšího moldavského vládce Štěpána Velikého (vládl 1457–1504) padla slova o „chybějících perlách v koruně Štěpána Velikého“ – míněny byly Besarábie (anektovaná Ruskem roku 1812) a právě Bukovina. Přítomen byl i král Carol I., který měl údajně povzbuzovat iredentistické snahy Rumunů žijících za hranicemi Rumunska; rakousko-uherský ministr zahraničí Kálnoky byl kromobyčejně rozhořčen. Ironií bylo, že později téhož roku došlo mezi Vídní a Bukureští k uzavření tajné spojenecké smlouvy – Rumunsko se obávalo ruské hrozby.

Krátce po vypuknutí první světové války proněmecký král Carol I. zemřel a jeho nástupce Ferdinand I. se nechal v srpnu 1916 přesvědčit ke vstupu do války na straně Dohody. Na konci války rumunské obyvatelstvo Bukoviny dosáhlo sjednocení s Rumunskem a Saint-germainská smlouva z roku 1919 tento stav potvrdila. Zároveň Rumunsko získalo na Rusech Besarábii a obnovilo tak územní jednotu někdejšího moldavského knížectví. 26. června 1940 však SSSR dal Rumunsku ultimátum, ve kterém požadoval postoupení jak Besarábie, která před první světovou válkou dočasně patřila k Rusku, tak severní Bukoviny, která sice Rusku nikdy nepatřila, ale převahu tam mělo ukrajinské obyvatelstvo. Rumunsko nemělo proti sovětské armádě šanci a požadovaná území vyklidilo. Při vytyčování hranic připadla pod sovětskou vládu paradoxně i část nejsevernějšího cípu původního rumunského království, která nikdy předtím nebyla pod cizí vládou. Po nacistické invazi do Sovětského svazu se do oblasti dočasně vrátila rumunská správa, avšak roku 1944 byla severní Bukovina ztracena pro Rumunsko definitivně.