Slovenské národní povstání

První snímek zachycuje československý tank LT 35 z výzbroje slovenské armády, převzatý a využívaný povstalci. Na druhém snímku je zvěčněn pancéřový vlak „Štefánik“ a na třetí fotografii pancéřový vlak „Masaryk“ – oba byly postaveny povstalci v září 1944 ve Zvoleně, vedle toho povstalci postavili ještě třetí vlak „Hurban“. Čtvrtý snímek zachycuje tankový vagón pancéřového vlaku s vestavěným tankem LT 35.

Dne 14. března 1939 vznikl Slovenský štát, spojenec nacistického Německa. Nový režim se zprvu těšil značné podpoře obyvatelstva, v pozdějších fázích druhé světové války však bylo patrné, že Osa prohraje, a část slovenských osobností hledala způsob, jak se vyhnout osudu poraženého státu. Roku 1944 se na Slovensku stupňovala partyzánská aktivita, zejména v důsledku výsadků ze Sovětského svazu. 28. srpna si Němci vynutili souhlas slovenské vlády s obsazením Slovenska, o den později vypuklo Slovenské národní povstání.

Značná část slovenských jednotek se přidala na stranu povstání a byla z nich vytvořena 1. československá armáda na Slovensku. Její početní stav se po mobilizaci obyvatelstva na povstaleckém území zvýšil z původních 18 000 vojáků na zhruba 60 000 mužů, nepočítaje v to nezávislé partyzánské skupiny. Povstání organizoval důstojník slovenské armády Ján Golian, jehož nadřízeným se po svém příletu z Londýna stal generál Rudolf Viest. Nejvyšší politický orgán povstání představovala Slovenská národní rada, jež se přihlásila k obnovení československého státu a byla v kontaktu s čs. exilovou vládou.

Povstalcům se podařilo ovládnout zhruba polovinu území Slovenského štátu, a sice jeho prostřední část. Centrem povstání se stala Bánská Bystrica. Německá vojska mezitím na slovenské území pronikala ze všech stran a odzbrojovala slovenské jednotky, které se nepřidaly k povstání. Tento osud potkal i dvě slovenské divize dislokované na východním Slovensku. Podle původního plánu měly za cíl otevřít Rudé armádě cestu přes Dukelský průsmyk, k tomu však nedošlo a naopak se tam pevně zachytili Němci. Povstalecké území tak zůstalo izolováno a mohlo doufat pouze v leteckou pomoc.

Povstalecké síly podpořil 1. československý samostatný stíhací letecký pluk, jenž 17. září přelétl na povstalecké území ze SSSR, a 2. československá paradesantní brigáda. Významnou pomoc představovaly dodávky zbraní na letiště Tri duby u Bánské Bystrice. 8. září byla zahájena Karpatsko-dukelská operace, při které se sovětské a československé síly probíjely na slovenské území. Porážce povstání však všechna tato pomoc nedokázala zabránit.

Nacistické síly, podporované Pohotovostními oddíly Hlinkovy gardy, byly přibližně stejně početné jako povstalci, těšily se však velké materiální převaze a pozvolna postupovaly. 27. října padla Bánská Bystrica do německých rukou, 30. října navštívil město Tiso. Zbytky povstaleckých sil přešly k partyzánskému boji. Generálové Golian a Viest zahynuli v německém zajetí, celkové povstalecké ztráty se udávají na 10–15 000 mužů, nepočítaje v to těžké ztráty na civilním obyvatelstvu během partyzánského boje, doprovázeného ukrutnostmi zejména z německé strany.