Vzpomínka na vypuknutí Slovenského národního povstání

Slovenské národní povstání vypuklo 29. srpna 1944 v návaznosti na vnitropolitický vývoj a přibližovaní se fronty území Slovenského státu. Povstání organizoval důstojník slovenské armády Ján Golian, jehož nadřízeným se po svém příletu z Londýna stal generál Rudolf Viest.

Nejvyšší politický orgán povstání představovala Slovenská národní rada, jež se přihlásila k obnovení československého státu a byla v kontaktu s čs. exilovou vládou. Početní stav povstalecké armády po mobilizaci obyvatelstva dosáhl zhruba 60 000 mužů, nepočítaje v to nezávislé partyzánské skupiny, které dosahovaly počtu 18 000 mužů.

Povstalcům se podařilo ovládnout zhruba polovinu území Slovenského státu, a sice jeho prostřední část. Centrem povstání se stala Banská Bystrica. Německá vojska mezitím na slovenské území pronikala ze všech stran a odzbrojovala slovenské jednotky, které se nepřidaly k povstání. Tento osud potkal i dvě slovenské divize dislokované na východním Slovensku. Podle původního plánu měly za cíl otevřít Rudé armádě cestu přes Dukelský průsmyk, k tomu však nedošlo a naopak se tam pevně zachytili Němci. Povstalecké území tak zůstalo izolováno a mohlo doufat pouze v leteckou pomoc.

Povstalecké síly podpořil 1. československý samostatný stíhací letecký pluk, jenž 17. září přelétl na povstalecké území ze SSSR, a 2. československá paradesantní brigáda. Významnou pomoc představovaly dodávky zbraní na letiště Tri Duby u Banské Bystrice.

Dne 8. září byla zahájena Karpatsko-dukelská operace, při které se sovětské a československé síly probíjely na slovenské území. Porážce povstání však všechna pomoc nedokázala zabránit.

Německé síly, podporované Pohotovostními oddíly Hlinkovy gardy, byly přibližně stejně početné jako povstalci, těšily se však velké materiální převaze a pozvolna postupovaly. Dne 27. října padla Banská Bystrica do německých rukou. Zbytky povstaleckých sil přešly k partyzánskému boji. Generálové Golian a Viest zahynuli v německém zajetí.

Snímek byl do sbírky Vojenského historického ústavu Praha získán před rokem 1989.