Slovenské národní povstání vypuklo 29. srpna 1944 v návaznosti na vnitropolitický vývoj ve Slovenském státu a přibližovaní se fronty k jeho území. Hlavním organizátorem povstaleckých jednotek byl důstojník slovenské armády Ján Golian, jehož nadřízeným se po svém příletu z Londýna stal generál Rudolf Viest.
Nejvyšší politický orgán představovala Slovenská národní rada, jež se přihlásila k obnovení československého státu a byla v kontaktu s čs. exilovou vládou. Početní stav povstalecké armády dosáhl po mobilizaci obyvatelstva zhruba 60 000 mužů, nepočítaje v to nezávislé partyzánské skupiny o síle 18 000 mužů.
Povstalcům se podařilo ovládnout zhruba polovinu území Slovenského státu, a sice jeho prostřední část. Centrem se stala Banská Bystrica. Německá vojska mezitím na slovenské území pronikala ze všech stran a odzbrojovala slovenské jednotky, které se k povstání nepřidaly. Tento osud potkal i dvě slovenské divize dislokované na východním Slovensku. Podle původního plánu měly právě ony otevřít Rudé armádě cestu přes Dukelský průsmyk, avšak místo toho se tady pevně uchytili Němci. Území pod kontrolou Banské Bystrice tak zůstalo izolováno a mohlo doufat pouze v leteckou pomoc.
Povstalecké síly podpořil 1. československý samostatný stíhací letecký pluk, jenž 17. září přilétl ze SSSR, a 2. československá paradesantní brigáda. Významnou pomoc představovaly dodávky zbraní na letiště Tri duby severně od Zvolena.
Dne 8. září byla zahájena Karpatsko-dukelská operace, při které se sovětští a českoslovenští vojáci těžce probíjeli na slovenské území. Porážce povstání se však už nedalo zabránit.
Německé síly, podporované Pohotovostními oddíly Hlinkovy gardy, se početně vyrovnaly povstaleckým, těšily se však velké materiální převaze a pozvolna postupovaly. Dne 27. října padla do německých rukou Banská Bystrica a zbytky povstaleckých jednotek přešly k partyzánskému způsobu boje. Generálové Golian a Viest zahynuli v německém zajetí.