Hořké poučení pro budoucnost?

Prostý fakt, že Češi a Poláci by měli ve vlastním zájmu čelit bezpečnostním hrozbám vždy společně, byl v minulosti nejednou ke škodě obou národů zmařen ambiciózními či zaslepenými politiky. Takovým byl ve 30. letech minulého století bohužel i Józef Beck (1894–1944), bývalý důstojník polských legionů v letech 1. světové války a pobočník pozdějšího maršála Józefa Piłsudského.

Beck zastával v letech 1932 – 1939 funkci ministra zahraničí a měl zásadní vliv na polskou zahraniční politiku. Dlouho věřil ve spolupráci s nacistickým Německem. Prosazoval silně protičeskoslovenskou politiku a v roce 1938 si pod vojenským nátlakem vynutil vydání větší části Těšínska a některých lokalit při polských hranicích na Slovensku.

Již 30. září 1938 krátce před půlnocí předal polský vyslanec Papée československé vládě v Praze nótu požadující odstoupení Těšínska do následujícího dne 1. září v poledne! Československá vláda generála Jana Syrového, otřesená mnichovským diktátem toto vydírání přijala a tak již v neděli 2. října zahájili Poláci postupnou okupaci Těšínska. Tím se však nehodlali spokojit a 1. listopadu 1938 ve své další nótě žádali korektury československých hranic v oblasti Čadce, Javoriny a Spiše.

Konkrétně šlo o celé údolí Skaličanky a Čierňanky i s železniční stanicí a obcemi Svrčinovec, Čierne a Skalité včetně Serafinova a železniční tratě a silnice na Jablunkov. V oblasti Javoriny Poláci žádali velkou část lesů i horských hřebenů Vysokých Tater a na spišských Pieninách potom chtěli přeložit hranici tak, aby oba břehy Dunajce byly v Polsku.

Přestože polská strana nakonec v podstatě dosáhla svého svým novým vydíráním, díky své nedočkavosti při přebírání požadovaných území vyvolala na slovenském území dva velice vážné pohraniční incidenty s jednotkami československé armády.

K prvnímu z nich došlo v pátek 25. listopadu 1938 v úseku Čierne - Skalité, kde se Poláci během vyměřování nových hranic rozhodli nečekat a požadované území přes odpor místního slovenského obyvatelstva rozhodli obsadit vojensky, aniž by o tom předem informovali československé orgány.

Když začaly polské jednotky ráno 25. listopadu obsazovat údolí Kysuc, narazily zde na odpor I. praporu pěšího pluku 41 "Dr. Edvarda Beneše", kterému velel pplk. Richard Löschner. Urputné boje Löschnerova praporu s mnohonásobnou polskou přesilou, ve kterých účinně podpořili své pěšáky i českoslovenští dělostřeleci z baterie 9/201, skončily po vzájemném vyjednávání obou stran až v pět hodin odpoledne. Na polské straně si vyžádaly desítky mrtvých a raněných, na československé straně v boji padli vojíni Štefan Holienko, Stanislav Voska a zraněni byli podporučík v záloze Bedřich Čmiel, četař Theodor Bolčo, vojín Juraj Haščík a dozorce pohraniční finanční stráže Ladislav Talián. Nová hranice potom nakonec vedla údolím Čierňanky mezi železniční tratí a stanicí při zachování podstatných částí obcí Čierne a Skalité. To vše však bylo kompenzováno předáním obcí Hladovka a Suchá Hora Polsku.

K druhému polsko-československému pohraničnímu incidentu došlo již v neděli 27. listopadu 1938 v oblasti tatranské Javoriny, kde byl v přestřelce s čs. vojáky zabit zástupce velitele 10. brigády motorizované jízdy major Stefan Rago a těžce zraněn desátník Oleksowicz. Po následném intenzivním diplomatickém jednání se tentokrát naštěstí podařilo zabránit rozšíření ozbrojeného konfliktu na úroveň předchozího incidentu.

Zaslepenost tehdejší beckovské politiky ironizuje fakt, že v letech 2. světové války se mnozí účastníci těchto incidentů z řad důstojníků a vojáků obou armád a spolu ještě sešli – na bojištích v africkém Tobruku a na západní i východní frontě ve společném boji proti skutečnému nepříteli obou národů, kterým byl tehdy německý nacismus.

Jindřich Marek