Jak prožil vojnu Josef Škvorecký, autor populárního Tankového praporu?

Román Josefa Škvoreckého Tankový prapor patří s Haškovým Švejkem a Švandrlíkovými Černými barony k nejoblíbenějším českým literárním dílům věnovaným vojenské tematice. Jak ale Škvorecký prožíval vlastní vojenskou službu v letech 1951-1953? Na tuto otázku odpovídá historik Jiří Plachý ve své studii zveřejněné v Historii a vojenství 2/2012.

Tankový prapor vtipným a přitom věrohodným způsobem vykresluje mnohdy absurdní poměry v československé armádě v době vrcholícího stalinismu počátkem padesátých let. Josef Škvorecký (1924-2012) ve většině svých textů vycházel z osobní životní zkušenosti a nejinak tomu bylo i v případě románu Tankový prapor. Ten byl napsán v roce 1954, ale poprvé vyšel knižně až v roce 1971 v exilu, jako první titul nakladatelství J. Škvoreckého a Z. Salivarové Sixty-Eight Publishers.

Jaké byly Škvoreckého roky v uniformě? Jiří Plachý se v textu, který vznikl jako reakce na Škvoreckého úmrtí v lednu 2012, věnuje nejen autorově vojenské službě, ale i způsobu, jakým ji posléze zachytil ve svých textech. Nastíněny jsou také osudy románu a snahy o jeho vydání v hektické atmosféře okolo roku 1968. Je zde i citována Škvoreckého korespondence, konkrétně dopisy z vojny určené jeho kamarádovi a spolužákovi Lubomíru Dorůžkovi (později významný hudební kritik a teoretik).

Škvorecký byl odveden do armády v roce 1946, vojenskou službu však nastoupil až po absolvování Filozofické fakulty na podzim roku 1951. Tehdy mu bylo už dvacet sedm let a měl tedy na svět vcelku ujasněný pohled. O to horší byla srážka s komunistickou vojenskou realitou. Škvorecký narukoval k 3. tankovému praporu dislokovanému ve vojenském prostoru Mladá u Milovic. Plachý zde cituje Škvoreckého dopis Lubomíru Dorůžkovi: „Dojmy jsou zdrcující. Nejsilnější je ovšem ten dojem z neodvolatelných 24 měsíců, ty ostatní se mu podřizují. Nově vzpomínám na Tvé loňské zprávy o stavu permanentního nachlazení, o podivuhodné směsici lidí a povolání, ale to mi tu tak příliš nevyšlo, neboť by ses divil, kolik je jen v naší četě akademicky vzdělaných a otitulovaných. Následkem toho se taky snižuje možnost kompenzovat fyzickou inferioritu intelektuální bravurou, při mé vrozené pasivitě a schopnosti nesnažit se, téměř na nulu…“

První rok vojny byl pro Škvoreckého jistě nelehký, pocit prázdnoty, odcizenosti a promrhaného času se promítl i do existenciálního tónu, s jakým je Tankový prapor i přes svoji humornou polohu napsán. Po absolvování poddůstojnické školy byl Škvorecký cvičen jako tankový specialista-velitel tanku, na podzim 1952 byl po roční službě přemístěn k mechanizovanému pluku, opět se sídlem v Mladé. Zde byl velitelem 76mm samohybného děla a posléze velitelem 100mm samohybného děla. Dělo dokonce defilovalo v květnu 1953 na Letenské plán při vojenské přehlídce.

Na konci října 1953 byl Škvorecký přemístěn do zálohy a vojna pro něj skončila. A stejně jako bylo pro intelektuálně a esteticky zaměřeného Škvoreckého narukování sestupem do říše šedi a prázdna, znamenal odchod z vojny vysvobození a pozvednutí do sfér, které mu byly mnohem bližší: nastoupil jako redaktor do Státního nakladatelství krásné literatury. Jak zmiňuje Plachý, druhý rok Škvoreckého služby se nesl ve znamení postupného ústupu existenciálního pocitu, který bylo možné ostatně pozorovat u každého, kdo se z „bažanta“ přerodil v „mazáka“. Po smrti Stalina i Gottwalda na jaře 1953 už také bylo zřejmé, že nedojde k prodloužení vojenské služby ze dvou na tři roky.

Škvorecký na podzim 1953 odcházel do civilu s hodností rotného. Plachý si povšiml, že ještě v roce 1964 byl spisovatel povýšen na rotmistra, ovšem po emigraci koncem šedesátých let byl „rotmistr v záloze PhDr. Josef Škvorecký“ degradován na vojína. Ani po roce 1989 mu nebyla hodnost vrácena. Jak Plachý trefně podotýká, na rozdíl od Pavla Kohouta, který se domohl dokonce povýšení na plukovníka v záloze, načež ve svém teatrálním stylu tuto hodnost vrátil jako protest proti rozdělení Československa. Ostatně právě Kohout je předobrazem angažovaného básníka Vrchcolába, který vystupuje nejen v románu Tankový prapor, ale i pozdějších Škvoreckého dílech.

Jiří Plachý zmiňuje i často uváděnou paralelu mezi Tankovým praporem a Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška. Cituje zde samotného Škvoreckého, který srovnání odmítá a zároveň hovoří o tom, jak je možné vnímat Tankový prapor: „Kdo je vlastně Švejk?,“ píše Škvorecký. „Stručně řečeno, je jedním z hlavních ztělesnění pasivní rezistence: esencí jedné z mála cest otevřených bezmocným, kteří hodlají přežít nebezpečí života v područí mocných. Dobrý voják Švejk je příliš dobrý na to, aby byl skutečný…. Tankový prapor není literární satira, ale prostý realismus. Satiru jsem rozhodně psát nezamýšlel; pokoušel jsem se pouze zachytit svou zkušenost.“

Celý text Jiřího Plachého věnovaný vojenské službě Josefa Škvoreckého najdete na stránkách 140-141 druhého letošního čísla (2/2012) čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává Vojenský historický ústava Praha. Výtisky v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích, případně přímo ve Vojenském historickém ústavu Praha – v Armádním muzeu Žižkov v Praze 3.