Nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství

Čtvrté číslo časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav Praha, vychází právě v těchto dnech. Čtenář v něm nalezne několik materiálů, kterými jsme si připomněli 30. výročí pádu komunismu, ale také články týkající se legionářské problematiky, období první světové války a dalších témat.

Historik Vojenského historického ústavu Praha Prokop Tomek se dlouhodobě věnuje oblasti poválečných dějin Československa s důrazem na problematiku komunistické moci a její zvůle. Podrobně také zpracovává roli armádních složek v období let 1948-1989. Toto jeho zaměření přináší výsledky i v nyní vydávaném čísle 4/2019 čtvrtletníku Historie a vojenství.

Číslo otevírá Tomkův materiál „Československá lidová armáda v době sametové revoluce“. Tomek zde detailně sleduje dění v armádě v listopadových dnech roku 1989. Zpracovává období prvních dnů revoluce do konce listopadu, pak postoje velení armády v prosincových dnech, všímá si také změny na postu ministra národní obrany (Milána Václavíka vystřídal Miroslav Vacek). Následuje popis dění v posledních prosincových dnech a také výčet prvních změn v armádních složkách. Článek uzavírají legislativní změny po 14. březnu 1990.

Další materiál je věnován mimořádným událostem v armádě v období komunismu, autorem je rovněž Prokop Tomek. Text „Mimořádné události v ČSLA“ podává zobecňující pohled na danou problematiku, popisuje i dopad událostí na život armády a veřejnosti. Nejde o výčet jednotlivostí, ale o principiální náhled, byť zde jsou uvedeny některé konkrétní skutky a dění, které byly spojeny se ztrátami na životech. Jedná se o trestněprávní skutky, sebevraždy a další. Tomek se věnuje celému čtyřicetiletému období, jádro textu nicméně tvoří éra normalizačního dvacetiletí. Stálým problémem vždy byla nadměrná konzumace alkoholu, další příčinou byla také podle autora „zjevná naprostá nevhodnost části povolanců pro základní vojenskou službu. Část z nich měla problémy charakterové a mravní (soudně trestaní a dokonce kriminální recidivisté), další pak zdravotní, část také nízkou vzdělanostní a intelektuální úroveň.“ Celkem došlo v letech 1970-1981 k 488 mimořádným událostem se 175 mrtvými, v letech 1981-1989 pak k 353 událostem s 90 mrtvými.

Další text HaV 4/2019 přenese čtenáře o více než sto let zpět, do období Rakouska-Uherska. Karolína Kalecká se v textu „Kotorský záliv jako článek v řetězci obrany rakousko-uherského pobřeží“ věnuje historii Kotorského zálivu a pojímá zde také to, jakou roli měl hrát tento přirozený přírodní úvar ve vojenské strategii. Zevrubně zpracovaná problematika je doplněna četnými vyobrazenými a fotografickými portréty, některé z nich jsou také barevné. Boka kotorská – Bocchce di Cattaro ale nakonec během první světové války nehrála klíčovou roli, protože již před jejím vypuknutím se rakouskouherští vojenští plánovači rozhodli, že před jižní Dalmácií dostane přednost střední. Nicméně hlavním a jediným velkým válečným přístavem nakonec byla severně ležící Pula.

Pavel Kreisinger je autorem textu „Vojenský léčebný ústav pro plicní choroby ve Šternberku na Moravě v neznámých dokumentech z roku 1919“. I tento text je - podobně jako přechozí - doplněn neobyčejně bohatou obrazovou výbavou, dokumentující osudy ústavu v meziválečné době.

Jan Vajskebr a Jan Zumr se v materiálu „Protivník Tří králů Dittmar Bingel“ vrací do období druhé světové války. Bingel byl zástupcem vedoucího kontrarozvědného oddělení pražské řídící úřadovny gestapa a dne 20. prosince 1941 byl postřelen škpt. Václavem Morávkem, když se gestapácké komando pokoušela Morávka zatknout v jednom pražském činžovním domě. Morávek, který na rozdíl od Josefa Balabána a Josefa Mašína gestapu ještě unikal, z přestřelky vyvázl a zranil celkem tři útočníky. Sám byl také lehce zraněn. Bingelovo zranění mělo trvalé následky, ochrnul na pravou ruku a těžce chodil. Po válce byl odsouzen k trestu smrti.

Dalším textem z oblasti personálií je text Prokopa Tomka „Životy Josefa Hodice“, podplukovníka ČSLA, který se koncem 60. let zapojil do reformního procesu, nicméně během normalizace se ocitl na straně disentu, ale zároveň byl veden jako spolupracovník StB. V roce 1977 se vystěhoval do Rakouska, ale jak se ukázalo, byl zde umístěn jako agent. Nicméně v roce 1981 se vrací zpět do Československa; jeho návrat je také zveřejněn a tím je jeho význam pro rozvědku uzavřen. Hodicova role v boji mezi komunistickou mocí a disidentským hnutím i exilem je ovšem dodnes zvláštní. Autor v závěru textu zmiňuje, že Hodicovou konstantou bylo jeho levicové, komunistické přesvědčení, a to i přes fakt, že byl na konci 60. let komunistickou mocí zbaven svého místa v armádě. Hodic zemřel až v roce 2015 ve věku 91 let.

Vladimír Dolínek se v studii „VHÚ a legionáři v 60. a 80. letech minulého století“ vrací do období normalizace a sleduje osudy některých posledních příslušníků legií, a to ve vztahu k Vojenskému historickému ústavu. Zachyceny jsou zde výstavy týkající se legií a také je zde popsáno několik setkání legionářů v muzeu pod Vítkovem.

Z menších materiálů můžeme jmenovat například příběhy sbírkových předmětů – jedná se o např. o francouzskou identifikační známku z pozůstalosti Josefa Dvořáčka, anebo o první letoun ve sbírce VHÚ; nebyl jím patrně MiG-15, jak bývá někdy uváděno, ale Letov Š.2.16.

Časopis Historie a vojenství vydává Vojenský historický ústav Praha, číslo 4/2019 vyšlo v těchto dnech a výtisky v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích.

RED