Jiří Maria Veselý - Mnich, archeolog a odbojář

Osudy Čechů dvacátého století se odvíjely spletitými a mnohdy stěží představitelnými cestami. Život prof. PhDr. Jiřího Maria Veselého, OP, také rozhodně nezapadá do běžných šablon a škatulek, na jaké jsme uvyklí u hrdinů druhého odboje. Přesto byl jeho přínos československému boji za svobodu zcela konkrétní a značný.

Leopold Veselý se narodil 15. listopadu 1908 v Protivanově na Drahanské vrchovině. Po maturitě na gymnáziu v Brně vstoupil v roce 1930 v Olomouci do řádu dominikánů a přijal řádové jméno Jiří Maria. V letech 1933–1936 vystudoval Papežský mezinárodní institut Angelicum v Římě. Od roku 1937 se spolu s Metodějem Habáněm podílel na vydávání Filosofické revue. V letech 1938–1940 působil jako magistr noviciátu v Olomouci. Roku 1940 odjel dokončit studia na katolickou univerzitu do Milána, kde roku 1941 obhájil doktorát klasické filozofie. Jako docent poté, než ho naplno zasáhly válečné události, vyučoval v Miláně slovanskou filologii.

V roce 1944 Němci pro nespolehlivost přemístili z Protektorátu Čechy a Morava do Itálie většinu vojáků vládního vojska. Zásluhou čs. odboje obdržel Jiří Maria Veselý hodnost majora duchovní služby a stal se smluvním duchovním vládního vojska v Itálii. Přes pplk. Emingera navázal spojení s odbojovým hnutím Narev ve vlasti, a přes dr. Kopeckého, čs. vyslance při Společnosti národů v Ženevě ve Švýcarsku, také s československou exilovou vládou v Londýně. Získal potřebné kontakty na italský odboj, jež umožnily odchod velkého množství příslušníků vládního vojska zpočátku přes Švýcarsko do Francie, později do italských partyzánských oddílů. Přísun bývalých vládních vojáků do Československé samostatné obrněné brigády umožnil na počátku roku 1944 ve Francii vybudování jejího třetího tankového praporu. Na základě lživých nařčení byl major Veselý po skončení války v Itálii zatčen a obviněn z velezrady. Po návratu do Prahy byl však všech obvinění zproštěn.

V roce 1946 jmenován převorem kláštera u sv. Jiljí v Praze na Starém Městě. V letech 1950–1955 byl internován v internačním táboře v Želivi, kde následkem krutých podmínek vážně onemocněl. Své zotavení z těžkého oboustranného zápalu plic a otravy krve považoval za zázrak. Po propuštění pracoval na archeologických vykopávkách na Velehradě. Od roku 1968 působil v místě svých studií, Angelicu, nyní nesoucímu název Papežská univerzita sv. Tomáše Akvinského v Římě, kde pěstoval slavistická studia, a také spolupracoval na archeologickém výzkumu pod chrámem sv. Petra. Je autorem řady odborných publikací. V roce 1999 přesídlil do kláštera dominikánů v Olomouci. Zemřel 31. srpna 2004.

Tomáš Jakl

Připraveno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 28. srpna 2020.