Josef Kohoutek / 3. 2. 1896 - 19. 8. 1942

Josef Kohoutek (1896–1942) patřil k nejvýraznějším důstojníkům československé armády a k předním představitelům vojenského odboje Obrana národa (ON). Jako legionář bojoval na italské frontě, po vzniku republiky vystudoval Válečnou školu a vypracoval se až na přednostu 1. oddělení Hlavního štábu. Po okupaci se podílel na budování ilegální struktury ON, organizoval odchody vojáků do zahraničí, shromažďování zbraní i přípravu sabotáží. V únoru 1940 byl zatčen gestapem, po sérii věznění odsouzen Volksgerichtem k trestu smrti a 19. srpna 1942 popraven v berlínské věznici Plötzensee. Po válce byl povýšen in memoriam na brigádního generála. 3. února si připomene 130 let od jeho narození.

Narodil se v rodině rolníka Cyrila Kohoutka a jeho manželky Marie, rozené Čeňkové. V letech 1907–1915 studoval na českém vyšším gymnáziu v Brně, kde 8. 4. 1915 maturoval. O pět dní později byl odveden a 15. 4. 1915 prezentován jako jednoroční dobrovolník u c. k. pěšího pluku č. 3 v Brně. Zde prodělal základní výcvik a v polovině května 1915 byl přemístěn k c. k. bosensko-hercegovskému pěšímu pluku č. 4 do Terstu, kde v létě 1915 absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze. Od 7. 1. do konce srpna 1916 konal službu jako vel. čety na italské. frontě, nejdříve u 18. pochodové roty pluku, od června u jeho III. praporu. V září 1916 byl přemístěn k c. k. bosensko-hercegovskému pěšímu pluku č. 1 s jehož V. praporem opět bojoval na italské frontě, a to až do 18. 9. 1917, kdy v rámci tzv. Carzanské akce přešel v hodnosti por. (povýšen 1. 1. 1917) do ital. zajetí. Již následujícího dne byl zařazen do italské armády a se zvláštním oddílem dr. Ljudevita Pivka odešel ve druhé polovině října 1917 na frontu. Od poloviny listopadu 1917 se ve Forte Procolo u Verony podílel na org. slovanských výzvědných hlídek. Dne 7. 1. 1918 se oficiálně přihlásil do čs. legií v Itálii a s první čs. výzvědnou hlídkou bojoval na italské frontě v úseku I., později VI. ital. armády až do 20. 3. 1918. Poté byl kmenově zařazen k 31. čs. střel. pluku. I nadále však konal službu na frontě jako velitel výzvědné hlídky u VI. italské armády v úseku Val di Brenta – Asiago (29. 6. 1918 byl při rakouské ofenzívě na Col del Rosso raněn). Dnem 18. 9. 1918 byl přemístěn k 39. čs. střel. pluku, u kterého pak působil jako vel. čety až do uzavření příměří v listopadu 1918.

Zpět do vlasti se vrátil jako nadporučík italských legií (povýšen již 31. 8. 1918) v polovině prosince 1918. Krátce poté se stal osobním pobočníkem vel. pluku (od 30. 5. 1919 I. plukovním pobočníkem) a v této funkci se zúčastnil bojů proti maď. bolševikům na Slovensku. Dnem 1. 1. 1920 byl v hodnosti kpt. (povýšen 28. 2. 1919) aktivován. Na velitelství svého kmenového útvaru poté působil až do 24. 10. 1922. Následujícího dne nastoupil službu jako pobočník velitele III. praporu u p. pl. 28 v Praze. V době od 1. 6. 1923 do 31. 7. 1925 byl posluchačem Válečné školy v Praze, po jejímž úspěšném ukončení byl dnem 5. 9. 1925 přeložen do skupiny důstojníků gšt. a 1. 10. 1925 nastoupil službu u vel. 10. div. v Banské Bystrici, kde působil až do 14. 8. 1926 jako přednosta 3. odděl. štábu divize (od 9. 7. 1926 jako škpt.). Poté se vrátil zpět do Prahy, kde konal až do 14. 11. 1932 službu u MNO – hl. št. v Praze nejprve jako koncipient mírové skupiny 1. odděl., od 1. 4. 1932 jako přednosta mírové skupiny (funkci zatímního přednosty skupiny vykonával již ve dnech 12. 1.–3. 8. 1931 a 1. 10. 1931–31. 3. 1932). V mezidobí absolvoval v termínu od 2. 5. do 18. 6. 1927 tel. kurs v Kutné Hoře, od 9. do 21. 12. 1929 armádní plynový kurs v Olomouci a ve dnech 3. 2.–15. 3. 1930 lyžařský kurs ve Vysokých Tatrách. Dnem 30. 9. 1932 byl přemístěn k trenčínskému p. pl. 17 s tím, že službu u tohoto útvaru nastoupí až 15. 11. 1932. Zde působil jako velitel praporu až do 30. 9. 1933 (od 30. 6. 1933 jako pplk.). O den později se vrátil k 1. odděl. hl. št. v Praze, kde poté konal službu až do likvidace čs. branné moci v létě 1939, nejdříve jako referent mobilizační skupiny, od 1. 1. 1934 jako její přednosta a od 30. 11. 1936 jako přednosta 1. odděl. (od 1. 7. 1938 v hodnosti plk.). Za branné pohotovosti státu byl od 25. 9. do 11. 10. 1938 podnáčelníkem pro organizaci Hlavního velitelství ve Vyškově.

Po likvidaci čs. branné moci nastoupil dnem 10. 8. 1939 k Nejvyššímu úřadu cenovému v Praze. Tou dobou však již pracoval několik měsíců v odboji. Od počátku okupace se podílel na vzniku ON, a to jak jejího Ústředního vedení, tak i Zemského velitelství ON – Čechy. Úzce spolupracoval s vrchním velitelem ON arm.gen. Josefem Bílým, náčelníkem štábu Ústředního vedení ON plk.gšt. Čeňkem Kudláčkem, především však s prvním velitelem Zemského velitelství ON – Čechy div.gen. Hugo Vojtou, u něhož působil jako jeho náčelník štábu. Poté co se stal gen. Vojta vojenským velitelem Sokola, zaujal plk. Kohoutek jeho místo v čele Zemského velitelství ON – Čechy. Společně se svými spolupracovníky pplk.gšt. Josefem Kazdou, pplk.gšt. Janem Rešem, mjr.gšt. Hynkem Němcem a mjr.gšt. Vladimírem Taláškem se rozhodující měrou podílel na vytváření ilegální struktury ON, pomáhal při odchodu bývalých důstojníků a vojáků čs. armády do zahraničí, řídil shromažďování a ukrývání zbraní, i přípravu sabotáží.

V souvislosti se svou rozsáhlou odbojovou činností byl 6. 2. 1940 zatčen gestapem. Nejprve byl vězněn v Praze na Pankráci, odkud byl v létě 1940 převezen do Gollnowa u Štětína. Na jaře 1941 byl odtransportován do berlínské věznice Alt Moabit, kde byl žalářován až do soudního procesu. Při jednání konaném 20. 11. 1941 před berlínským Volksgerichtem byl společně s ostatními představiteli Zemského velitelství ON – Čechy (Kazdou, Rešem, Němcem a Taláškem) odsouzen za zločiny přípravy velezrady a napomáhání nepříteli k trestu smrti a doživotní ztrátě čestných občanských práv. O den později byl převezen do věznice v Berlíně-Plötzensee, kde čekal následujících devět měsíců na smrt. Byl popraven 19. 8. 1942 v 5:12 ráno. V roce 1946 byl posmrtně povýšen na brig.gen. Jeho manželka Milada byla 21. 8. 1948 zatčena a následující čtyři roky vězněna pro údajnou protistátní činnost.

Vyznamenání:

• Československý válečný kříž 1918 s armádní pochvalou;
• Československá revoluční medaile;
• Československá medaile Vítězství;
• La Croce al Merito di Guerra;
• Medaglia de la Unita di Italia;
• Medaglia de la Fatiche di Guerra;
• Československý válečný kříž 1939 in memoriam;

Památky:

• Pomník padlým a popraveným absolventům VŠV před sídlem Ministerstva obrany ČR v Praze 6;
• Pamětní deska na budově Generálního štábu AČR v Praze-Dejvicích;

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha; 2005). Autor: E. S.