Miroslav Bílý - Legionář ve dvou válkách

Téměř stotisícová legionářská armáda přispěla významným způsobem ke vzniku nezávislého Československa v roce 1918. Také po nacistické okupaci se do odboje zapojily tisíce bývalých legionářů. Mnozí z nich bojovali i v řadách československých zahraničních armád. A nešlo jen o generály nebo vyšší důstojníky, ale i o nižší velitele, nebo jen obyčejné vojáky. Jedním z nich byl Miroslav Bílý.

Narodil se 10. prosince 1899 v obci Plavsko, ležící na česko­‑německém pomezí nedaleko Jindřichova Hradce. Pocházel z vlastenecké učitelské rodiny. V septimě jindřichohradeckého gymnázia musel narukovat do rakouskouherské armády. S c. a k. pěším plukem č. 75 byl po absolvování záložní důstojnické školy poslán na italskou frontu, kde se v listopadu 1917 dostal do zajetí.
V zajateckém táboře v Padule se mezi prvními přihlásil do vznikajících legií. Po skončení války a návratu do vlasti se účastnil bojů proti maďarským bolševikům na Slovensku. V létě 1919 byl demobilizován a na čas se vrátil do školních lavic, aby složil maturitu. Po ní nastoupil k železnici. Koncem 30. let žil s rodinou v Děčíně. Po Mnichovu musel jako státní zaměstnanec opustit svůj domov a odejít do vnitrozemí. V březnu 1942 se mu před hrozícím zatčením podařilo uprchnout za hranice.
Štěstí mu přálo – přes Německo se dostal do Švýcarska a pak do neokupované Francie. Šťastně přešel také přes Pyreneje do Španělska. Tam byl však uvězněn v pověstném internačním táboře Miranda de Ebro, odkud jej po osmi měsících vysvobodil až zákrok doktora Formánka, neoficiálního čs. zástupce u Frankovy vlády. V březnu 1943, rok od chvíle, kdy odešel z obsazené vlasti, se konečně dostal do Velké Británie, kde se přihlásil do československé zahraniční armády. V srpnu 1944 odjel k československým jednotkám na východní frontu a účastnil se bojů při osvobozování Slovenska. Válku ukončil v hodnosti kapitána jako velitel štábní roty 1. čs. armádního sboru v SSSR.

Po válce a demobilizaci se vrátil do Děčína, kde se stal národním správcem malé továrny na kovové zboží.
Po únoru 1948 ji ještě nějakou dobu vedl jako administrativní ředitel. V roce 1949 byl z politických důvodů vyhozen: „Jeho příjem a způsob života svědčí o jeho měšťáckém charakteru. Nezbavil se dosud západnické ideologie, kterou jako voják západní armády načichl. Projevuje naprostý nezájem o budovatelské úsilí, které prožívá celý národ…,“ uvádí se v jeho tehdejší charakteristice. Jeho manželství se vlivem válečných událostí rozpadlo. V padesátých letech žil v Děčíně jako osamělý důchodce. Přesné datum úmrtí se (v důsledku zákona na ochranu osobních údajů) nepodařilo zjistit.

Jiří Plachý

Připraveno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 6. prosince 2019