Sedmdesáté výročí konce druhé světové války v Tichomoří

Oslavy závěru druhé světové války jsou v Evropě spojeny především s daty 8., respektive 9. května, které jsou v našem prostředí všeobecně vnímány jako konec největšího světového konfliktu. Kapitulace německých vojsk však neznamenala konec válečných aktivit v oblasti tichomořského válčiště, kde probíhaly těžké boje ještě tři následující měsíce.

Japonská ozbrojená moc v roce 1945 již představovala jen stín vojska, které zaútočilo na Pearl Harbor a během pouhých několika měsíců dokázalo dobýt ohromná území v Tichomoří i Indickém oceánu. Na jaře 1945 byla podstata císařského loďstva zničena a rovněž letectvo již dávno zdecimovala americká technická převaha.

Přesto zůstávali Japonci nebezpečným protivníkem. Na domácí ostrovy byly staženy podstatné síly pozemních vojsk, zejména tankové svazky, které se intenzivně připravovaly odrazit očekávané spojenecké vylodění.

Japonským domácím ostrovům však postupně docházely potřebné suroviny, jeho vozidla i letectvo byly do značné míry závislé na dovozu ropných produktů z okupované Indonésie, americká převaha na moři i ve vzduchu však plynulejší lodní transport de facto znemožňovaly. V dubnu se navíc spojenci vylodili na severním Borneu a postupovali směrem k ropným nalezištím, která do konce června ovládli a odřízli Japonsko od tohoto životně důležitého zdroje.

Od 16. února probíhala bitva o Iwodžimu, strategicky nesmírně významnou základnu v souostroví Boninské ostrovy, jíž Američané dobyli 26. března. V době, kdy se odehrávala německá kapitulace, probíhala bitva o ostrov Okinawa v souostroví Rjúkjú, kde se Američané vylodili 1. dubna. Podle strategie jejich vrchního velení mělo dobytí ostrovní pevnosti otevřít cestu k přímému útoku na hlavní japonské ostrovy. Jedna z nejkrvavějších bitev tichomořské války skončila 21. června kapitulací posledních žijících obránců. Pád Okinawy představoval důležitý krok v přípravách na invazi do Japonska, které měla začít na ostrově Kjúšú.

Vedle hlavního směru pokračovaly boje na Filipínách, v Barmě, Malajsii i Číně. Na těchto bojištích se jen postupně dařilo zlomit odpor fanaticky se bránících japonských vojsk.

Na konferenci v Postupimi, probíhající mezi vrcholnými představiteli tří hlavních spojeneckých mocností, vznikla výzva Japonsku ke kapitulaci, jíž 26. července podepsali americký prezident Harry Truman a britský premiér Winston Churchill. Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz ještě nebyl s Japonskem ve válečném stavu, ji nepodepsal Josif Stalin; signoval ji však čínský vůdce Čankajšek. Japonská strana kapitulaci odmítla, což vedlo k přípravám na sovětský útok do Mandžuska a k Trumanovu souhlasu k nasazení jaderných zbraní. Americké letectvo současně zesílilo intenzivní konvenční bombardovací ofenzívu proti řadě japonských velkoměst.

První atomová bomba v historii byla svržena 6. srpna na město Hirošima a druhá 9. srpna na Nagasaki. Ve stejné době, 7. srpna, vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a divize Rudé armády začaly rychle postupovat pro Kuantungské armádě, rozmístěné v Mandžusku v severovýchodní Číně. Naprostá sovětská převaha v těžkých zbraních vedla k rychlému zatlačení nepřítele; postupu Rudé armády pomohlo i prakticky okamžité vybojování nadvlády ve vzduchu.

Situace se pro Japonsko stala naprosto kritickou a císař Hirohito tváří v tvář hrozbě úplnému zničení země pokračujícími boji vyhlásil 14. srpna rozhlasem kapitulaci. K jejímu oficiálnímu potvrzení došlo 2. září 1945 na palubě americké bitevní lodi USS Missouri.

Použití jaderných zbraní dodnes vyvolává diskuze, zda bylo skutečně nezbytné. Podle zastánců jejich nasazení byly za cenu obětí ve dvou městech zachráněny miliony životů japonských civilistů, kteří by zahynuli při pokračujícím kobercovém bombardování velkých měst a potom při zoufalém odporu proti postupujícím invazním silám spojenců.

Na rozdíl od Evropy se tak v USA, Asii a Oceánii slaví jako den konce války především 2. září.

Ivo Pejčoch