Tragické březnové dny roku 1939 na Podkarpatské Rusi

V noci z 13. na 14. března 1939 došlo v hlavním městě autonomní Karpatské Ukrajiny k pokusu o převrat, který provedli radikální ukrajinští nacionalisté z paramilitární Karpatské Siče. V zákulisí celé akce stály nacistické zpravodajské složky, které byly v nejvýchodnější části ČSR velmi aktivní. Již v zárodcích byl tento pokus potlačen československými vojáky, příslušníky chustského I. praporu Pěšího pluku 45 „Rumunského“. Na české straně byli dva mrtví, na straně povstalců dosahovaly ztráty asi čtyř desítek padlých.

Již okolo šesté hodiny ráno překročily hranice první jednotky maďarské invazní armády. Stalo se tak ve směru z Mukačeva na Svalavu a k večeru téhož dne z Užhorodu na sever. Narazily však na rozhodný odpor čs. jednotek, které jejich postup následujícího dne zastavily.

Mezi tím se daly na západě republiky do pohybu dějinné události. Dne 14. března 1939, krátce po poledni vyhlásil slovenský zemský sněm nezávislost Slovenska. Večer odjel prezident republiky JUDr. Emil Hácha do Berlína. Domníval se, že s ním Adolf Hitler chce projednat situaci vzniklou vystoupením Slovenska ze svazku čs. spolkového státu. Německý diktátor jej však po několikahodinovém vyčerpávajícím nočním jednání pod pohrůžkou vojenského zničení českých zemí donutil podepsat „dobrovolnou“ žádost o vzetí do ochrany Německé říše. Již 14. března večer začali němečtí vojáci okupovat Ostravsko. Ráno následujícího dne zahájili postup do nitra českých zemí.

Ještě 14. března 1939 na vzniklou situaci zareagoval předseda autonomní vlády Msgre. Augustin Vološin, když deklaroval, že také Karpatská Ukrajina vystupuje ze svazku Československé republiky. V jednu hodinu po půlnoci, tedy již 15. března, zahájili Maďaři postup na Chust. Také zde byl jejich útok v zásadě zadržen. Československé jednotky se začaly do města stahovat až po té, co dorazily zprávy o obsazení Prahy.

Mezi tím zde probíhalo zasedání zemského sněmu, který ratifikoval vyhlášení nezávislosti. Ministrem obrany ve vládě Juliana Révaye, marně vyjednávajícího v té době v Berlíně podporu nacistického Německa, se stal Stěpan Kločurak. „Karpatská Sič“ se stala oficiálně armádou nového státu. Jejím velitelem byl stejně jako před vyhlášením nezávislosti Dmytro Klempuš. Ten se však po potlačení puče skrýval v okolí rodné Jasini. Faktickým velením byl proto pověřen náčelník štábu Sergěj Jefremov.

Bylo jasné, že čeští vojáci v dané politické situaci již nemají důvod území Karpatské Ukrajiny hájit. Začali se stahovat k polským, slovenským a rumunským hranicím. Poslední čeští vojáci opustili Chust 16. března odpoledne.

V noci z 15. na 16. března 1939 byla karpatoukrajinskou vládou vyhlášena mobilizace. Narychlo zorganizované a špatně vyzbrojené jednotky se na několika místech postavily na odpor postupujícím Maďarům. Největším bojištěm této zapomenuté války se stalo Krásné Pole, rovina na pravém břehu Tisy u Chustu. Dne 16. března 1939 zde podle posledních ukrajinských výzkumů zahynulo na 230 příslušníků „Karpatské Siče“. Dalších 450 jejích bojovníků Maďaři zajali. Nemalou část mezi nimi tvořili polští občané ukrajinské národnosti, kteří byli v následujících dnech vydáni Polákům. Ti je většinou hned za svými hranicemi postříleli. Stejně si počínali Maďaři vůči „místním“ bojovníkům. Do 18. března 1939 bylo obsazeno celé území Karpatské Ukrajiny.

Stejného dne také skončilo stahování čs. jednotek, které byly v danou chvíli jedinou faktickou silou schopnou úspěšně vzdorovat maďarské armádě. Boj, který čs. vojáci vedli ještě několik dní po obsazení Prahy nacisty, měl především zabránit tomu, aby se sami dostali do maďarského zajetí a dále zajistit evakuaci českých civilistů a úřadů (ale v důsledku i představitelů karpato-ukrajinského státu). To se beze zbytku podařilo.

Ztráty, které zde naši vojáci utrpěli, nejsou dodnes spolehlivě vyčísleny – nejčastěji se uvádějí asi čtyři desítky padlých příslušníků čs. armády a ozbrojených sborů (policie, četnictva a finanční stráže).

Jiří Plachý