Vladimír Haering

Mezi základní funkce ozbrojených sil patří odborná péče o raněné a nemocné vojáky. Naše ozbrojené síly měly od počátku ve svých řadách výrazné osobnosti, které nastavily odbornou laťku lékařské péče velmi vysoko. Jedním z nejvýraznějších byl MUDr. Vladimír Haering.

Narodil se 24. června 1882 v Benešově u Prahy. Zde také roku 1901 odmaturoval na českém gymnáziu. Poté nastoupil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde 29. února 1908 získal titul doktora obojího lékařství. První polovinu presenční služby jednoročního dobrovolníka odsloužil v rakousko-uherské armádě od dubna do září 1903 u tyrolského pluku císařských myslivců č. 1 v Innsbrucku a druhou v roce 1908, opět od dubna do září, v posádkové nemocnici 11 v Praze. V civilu působil jako lékař na chirurgickém oddělení Vinohradské nemocnice. V průběhu balkánské války se od září 1912 do ledna 1913 účastnil výpravy českých lékařů do Srbska vedené MUDr. Rudolfem Jedličkou. Tři měsíce tak Vladimír Haering působil jako šéfchirurg vojenské nemocnice v Bělehradu. V občanském zaměstnání ve Vinohradské nemocnici si získal pověst vynikajícího chirurga a do roku 1914 se vypracoval až na zástupce primáře chirurgického oddělení. Od 1. června 1914 získal primariát chirurgie ve veřejné nemocnici Slezská Ostrava.

Po vypuknutí první světové války nastoupil 1. srpna 1914 jako praporní lékař u rakousko-uherského pěšího pluku č. 81 na ruské frontě, kde 9. září 1914 padl do zajetí. V zajetí vykonával lékařskou službu v ruských vojenských nemocnicích v Kyjevě, Penze a Vjatce. V červnu 1916 nastoupil do Svazu čs. spolků na Rusi, kde se věnoval organizaci zdravotní péče, a 4. května byl jmenován plukovním lékařem 3. čs. střeleckého pluku. V bitvě u Zborova působil jako náčelník zdravotní služby severního bojového úseku. Poté byl jmenován do funkce hlavního lékaře 1. československé divize „Husitské“, u které vybudoval I. divizní lazaret a 1. lazaretní vlak, u něhož sloužil od 14. dubna do 1. října 1918. K tomuto dni byl jmenován zástupcem sborového lékaře a k 27. listopadu 1918 sborovým lékařem a zdravotním náčelníkem Československého vojska na Rusi. V této funkci úspěšně zorganizoval zdravotní službu čs. armády v obtížných klimatických i dopravních podmínkách, na obrovských rozlohách Ruska, Sibiře i Dálného východu. Do hodnosti podplukovníka zdravotnictva byl povýšen 18. dubna 1918, do hodnosti plukovníka pak 6. ledna 1919.

Do vlasti se vrátil 17. června 1920. Působil v Čs. Červeném kříži, jako delegát ČsČK působil od května 1921 u ministerstva národní obrany. Do hodnosti generála zdravotnictva byl Vladimír Haering povýšen 1. května 1928 a od 28. února 1929 byl ustanoven předsedou vojenského poradního sboru. Tuto funkci zastával i za mobilizace v roce 1938. Po Mnichovu, po rezignaci Alice Masarykové, se na podzim 1938 stal nakrátko předsedou Československého červeného kříže.

Po nacistické okupaci českých zemí byl 1. dubna 1939 přeložen do výslužby. Současně se aktivně účastnil činnosti ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa, zejména při ukrývání zdravotnického materiálu pro budoucí užití při protiněmeckém povstání. Gestapo jej zatklo 6. února 1940. Do ledna 1941 byl vězněn na Pankráci, později byl transportován do káznice Gollnov u Štětína a v prosinci 1941 převezen do berlínské věznice Moabit. Německý lidový soud jej 13. ledna 1942 odsoudil k šesti letům káznice a ke ztrátě občanských i akademických práv. Vladimír Haering podlehl 6. listopadu 1942 v německé věznici v Hammeln útrapám věznění. In memoriam byl povýšen do hodnosti generál šéf zdravotnictva.

Tomáš Jakl – Ivan Procházka