200. výročí světodějného střetu: bitva národů u Lipska

Před dvěma sty lety došlo k největšímu válečnému střetnutí, jaké do té doby lidstvo poznalo. Bitva u Lipska, která se stala rozhodujícím zlomem v napoleonských válkách, si své přízvisko bitva národů bezpochyby zaslouží.

 

Mezi 16. a 19. říjnem bojovalo v bitvě u Lipska na obou stranách přes půl milionu vojáků z téměř celé Evropy. Dnes už si málokdo v našich zemích uvědomuje, jak významnou roli v ní hráli také vojáci a důstojníci z českých zemí.

Po srpnových a zářijových neúspěších francouzské Velké armády v bitvách u Grossbeerenu, Katzbachu, Chlumci, Dennewitz a Varvažova se průběh bojů dostal téměř do slepé uličky. Napoleon zaujímal centrální pozici u Drážďan, neuralgického bodu svých komunikačních linií, zatímco proti němu stály tři spojenecké armády (čtvrtá – Polská armáda se dosud nedostala do operačního prostoru): Česká armáda rakouského polního maršála knížete Schwarzenberga (současně vrchního velitele všech spojeneckých sil) a Polská armáda ruského generála jezdectva barona Bennigsena v Čechách, Slezská armáda pruského generála jezdectva hraběte Blüchera ve Slezsku a Severní armáda, jíž velel švédský korunní prince Karl Johann (dřívější Napoleonův maršál Jean-Baptiste Bernadotte) v Braniborsku.

Spojenecká strategie spočívala v tom, že na místě, kam udeří osobně císař Francouzů Napoleon, boj nepřijmou, a budou ustupovat, zatímco další spojenecké armády budou operovat proti francouzským bokům a týlu. Takto dosáhly prvotních úspěchů v tažení, ale k porážce nepřítele bylo třeba svést bitvu, v níž by zlomily sílu Velké armády. A ke svedení generální bitvy potřebovaly soustředit síly dosud rozptýlené na různých frontách.

 

Koncentrace sil

Patovou situaci rozetnul rázným, leč riskantním tahem pruský generál jezdectva Blücher, který svoji Slezskou armádu převedl k Bernadotově Severní armádě. Dne 3. října v bitvě u Wartenburgu uštědřil francouzským silám maršála Neye těžkou porážku a překročil Labe, které dosud spojenecké síly rozdělovalo. Poté se mu podařilo uniknout před chystaným francouzským úderem, který vyšel do prázdna.

Tímto postupem dal Schwarzenbergově armádě čas potřebný k překonání pohraničních hor a jejímu rozvinutí v Sasku. První předpoklad ke svedení rozhodující bitvy byl splněn. Napoleon se nyní ocitl sevřený mezi dvěma silnými spojeneckými formacemi ve vyjedených Drážďanech a připočteme-li k tomu ještě menší odřady spojeneckých sil, které vedly „malou válku“ (pro kterou se začalo vžívat ze Španělska importované označení guerillová) na jeho zásobovacích liniích, nelze se divit, že byl nucen stáhnout své hlavní síly na západ k Lipsku, které se stalo nejdůležitějším uzlem jeho komunikací.

Zde 14. října koncentroval své síly, které byly dosud také částečně roztříštěné tím, že čelily spojencům na třech směrech, a rozhodl se porazit spojenecké armády jednu po druhé dříve, než budou mít čas se spojit, stejně jako se mu to podařilo například roku 1797 v bitvě u Rivoli. Již onoho 14. října došlo k převážně jezdecké bitvě u Liebertwolkwitz jižně od Lipska, která byla předehrou následujícího dramatu. Ta postupující Schwarzenbergově České armádě ukázala, že Napoleon neustupuje, ale naopak se chystá k rozhodujícímu boji.

Spojenecký postup narazil na silný odpor a následný protiútok francouzského jezdectva hrozil proražením spojeneckých sil. Ten ale úspěšně odrazil velitel rakouského IV. sboru polní podmaršálek Jan Josef hrabě z Klenové a Janovic. Celodenní boje skončily tím, že koaliční jednotky zastavily postup a během následujícího dne se Schwarzenbergova armáda rozvinula k nadcházející bitvě.

Schwarzenberg počítal s brzkým příchodem Severní a Slezské armády a plánoval se s nimi spojit prostřednictvím Gyulayova III. sboru západně od Lipska, čímž by Napoleonovi přehradil ústupovou cestu. V tomto bodě byl spojenecký plán nejslabší, neboť kvůli nepřehlednému terénu byl Gyulay v podstatě odříznut od hlavních koaličních sil tokem řeky Elstery a sám by nedokázal francouzskému náporu vzdorovat. V podobně kritickém postavení mezi Elsterou a Pleissou se nacházel rakouský II. sbor generála jezdectva Maximiliána hraběte Merveldta.

Hlavní koaliční síly se pak soustředily východně od Pleissy. Toto rozmístění také před bitvou kritizoval nejen Schwarzenbergův náčelník štábu polní podmaršálek Josef Václav hrabě Radecký z Radče, ale také ruská generalita.

 

Neúspěšné útoky

Za této situace se 16. října rozvinul spojenecký útok na francouzské linie. Nevhodné počáteční dispozice se ale již dopoledne podařilo částečně napravit hraběti Radeckému, který nechal se souhlasem ruského cara Alexandra na kritické úseky přisunout dostačující zálohy. Rakouský II. sbor se záhy dostal do obtíží zvláště poté, co byl hrabě Mervedt raněn a zajat. Velení jeho sboru převzal polní podmaršálek Alois kníže Liechtenstein, nicméně útok byl odražen a selhal.

Ani na dalších místech bojové linie se spojencům nedařilo, jelikož se útoky jednotlivých kolon nedařilo správně koordinovat. Po poledni zahájil Napoleon protiútok, neboť došel k závěru, že spojenecké síly se již dostatečně vysílily v neúspěšných útocích. Zpočátku měl úspěch a spojeneckou linii téměř rozbil. Kritická situace vyvstala také na spojeneckém pravém křídle, které tvořil rakouský IV. sbor hraběte z Klenové, která hrozila obchvatem.

Koaliční síly ale nakonec zavčasu zapojily do boje zálohy, které postup Napoleonovy Velké armády zastavily a vrhly zpět. Zvláště se při tom vyznamenal polní podmaršálek Jan Nepomuk hrabě Nostic-Rieneck, který vedl záložní kyrysnickou divizi (někdy uváděno záložní kyrysnický sbor).

Neúspěch Napoleonova protiútoku, kterému nechybělo mnoho, aby bitvu rozhodl již první den ve prospěch Francouzů, měl na svědomí z velké části pruský generál jezdectva hrabě Blücher, který dovedl svoji Slezskou armádu k Lipsku již 16. října a vrhl se do útoku severovýchodně od saské metropole, přičemž klíčovým byl nápor vedený Yorkovým sborem na ves Möckern. Napoleon totiž ve svých propozicích nepředpokládal, že Blücherovi Prusové dorazí včas a jednotky, které takto byly vázány u Möckern chtěl nasadit k podpoře protiútoku proti České armádě na jihovýchodě.

Hrdina od Wartenburgu, pruský generálporučík Ludwig York, přišel u vsi o značnou část svých sil, vybojoval ale pro spojence důležité vítězství, z Möckern obránce vytlačil a ves udržel.

 

Váhy už se převažují

Následující den, neděle 17. října, proběhl po předchozích urputných bojích relativně poklidně, přičemž obě strany soustředily své síly k dalšímu boji. Koaliční síly na tom však byly podstatně lépe. Zatímco Napoleonova Velká armáda se potýkala s nedostatkem munice a těžkými ztrátami, mohli spojenci své také vysoké ztráty snadno nahradit, neboť k Lipsku docházely další síly v podobě Severní a Polské armády.

Na sever od Lipska došlo k dalším bojům mezi Rusy a Poniatowského Poláky, kteří museli nakonec po dlouhé a houževnaté obraně ustoupit. Kruh kolem města se uzavíral, volná zůstala jen ústupová cesta přes Lindenau, které samotný Gyulayův III. sbor nedokázal dobýt a Blücher, který měl do těchto míst taktéž směřovat, dobývat odmítl, jelikož nevěřil v úspěch takovéto operace. Ten se též potýkal s vlažným přístupem švédského korunního prince Karla Johanna, kterého k zaujetí bojového postavení na severovýchod od Lipska téměř donutil. Poměr sil nepřátelských armád se tak radikálně změnil v Napoleonův neprospěch.

Nový spojenecký úder na Lipsko přišel v pondělí 18. října na všech směrech. Početní převaha působila, i když Francouzi kladli houževnatý odpor a v mnoha klíčových obranných bodech docházelo ke krvavému pouličnímu boji doslova dům od domu. Obránci byli tlačeni zpět a vůle k odporu u mnohých Napoleonových spojenců procházela těžkou zkouškou. Došlo ke zběhnutí několika saských a württemberských jednotek na stranu spojenců, nicméně, i když Napoleon posléze právě na tento fakt svalil vinu za svoji porážku, na průběh bojových operací to nemělo podstatnější vliv.

V bojích 18. října se na spojenecké straně vyznamenali mimo jinými velitel rakouského IV. sboru polní podmaršálek Jan Josef hrabě z Klenového a Janovic, velitel rakouského I. sboru polní zbrojmistr Hieronymus hrabě Colloredo-Mansfeld, dočasný velitel rakouského II. sboru polní podmaršálek Alois kníže Liechtenstein i oba velitelé předvoje České armády – polní podmaršálkové Ferdinand hrabě Bubna z Litic a Moritz kníže Liechtenstein. Přesto ani obrovské ztráty obou stran nepřinesly v tomto dni rozhodující vítězství, ačkoliv již málokdo mohl pochybovat o spojeneckém úspěchu.

 

Spojenci útočí

Nad ránem 19. října zahájila Napoleonova Velká armáda ústup z Lipska. K vedení dalšího boje nezbývaly ani síly, ani munice, ani proviant. První se stahovaly jednotky, které chtěl Napoleon uchovat pro další boj – císařská garda, poté francouzské oddíly a až nakonec vojáci zemí rýnského spolku, Italové a Poláci. Koncepce obrany města nebyla připravená a mnohé francouzské jednotky byly ponechány, aby si poradily na vlastní pěst.

Spojenecký nápor začal kolem osmé ranní a během dopoledních hodin pronikly po těžkých bojích koaliční síly do bran samotného Lipska. Nyní byly prvořadým cílem mosty přes řeky Pleissu a Elsteru, po kterých Francouzi ustupovali. Přechodů přes Pleissu se spojenci dokázali zmocnit při pronásledování nepřítele, nicméně most přes Elsteru byl vyhozen do vzduchu s takovým předstihem, že na Lipském břehu zůstalo odříznuto kolem 20 000 mužů, včetně Poniatowského Poláků.

Tyto jednotky do značné míry zachvátila panika a mnozí se pokusili řeku přeplavat, přičemž se značné množství mužů utopilo. Tento neblahý osud postihl i Jósefa knížete Poniatowského (mimochodem jeho matkou byla Tereza hraběnka Kinská, on sám byl v dětství vychováván v Praze a ve Vídni a mezi jeho dobré přátele z let jeho služby v rakouské armádě patřil rovněž spojenecký vrchní velitel Karel Filip kníže Schwarzenberg), kterého Napoleon před třemi dny jmenoval (jako jediného cizince) francouzským polním maršálem. Po poledni již v Lipsku zůstaly jen izolované francouzské jednotky, které se postupně vzdávali.

Porážka Velké armády u Lipska byla naprostá. Její ztráty se odhadují mezi 70 000 až 80 000 vojáky a 300 až 400 děly, spojence pak bitva stála asi 54 000 mužů, což dohromady představovalo dosud nevídané krveprolití. Koalice měla důvod slavit zářný úspěch a odměny vojevůdcům se jen sypaly. Vrchní velitel spojeneckých sil maršál Schwarzenberg byl dekorován nejvyššími spojeneckými řády, mimo jiné velkokřížem Vojenského řádu Marie Terezie a velitel Slezské armády Gebhard Leberecht von Blücher si vysloužil povýšení na polního maršála. Z francouzských děl ukořistěných v bitvě nechal na jaře příštího roku rakouský císař František I. odlít Armádní kříže 1813/14 (Armeekreuz für 1813/14 – také zvaný dělový kříž), kterými byli dekorováni všichni vojáci, kteří se zúčastnili války 6. koalice.

Fakticky vzato byla u Lipska zlomena moc Napoleonových vojsk, neboť se zbývajícími asi 120 000 vojáky se musel stáhnout až za Rýn a vyklidit zbytek Německa. Lipsko také znamenalo definitivní obrat v napoleonských válkách, neboť poté již císař Francouzů nikdy nedokázal znovu postavit Velkou armádu, která by mohla vzdorovat spojenému úsilí rakouského, ruského a pruského panovníka.

Bitva národů tak prakticky otevřela koaličním silám cestu do Paříže, kam vstoupily po bojích na Montmartru 30. března 1814. Ve srovnání s Lipskem je dnes leckdy známější poslední Napoleonova bitva u Waterloo již jen závěrečnou epizodou, která na vývoji dějin nemohla mnoho změnit.

Zdeněk Munzar

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha