21cm pobřežní kanon Škoda

Vývoj dělostřeleckého materiálu se nezastavil ani po ukončení Velké války. Trvalo pochopitelně léta, než armády po první světové válce projevily zájem o nový těžký dělostřelecký materiál. Škodovy závody, které získaly v oblasti těžkého dělostřelectva světovou proslulost, pokračovaly ve vývoji těžkých děl od konce dvacátých let 20. století. Přirozeně se však projevily nové požadavky, kterým bylo zapotřebí čelit.

 

První těžká děla, která v Plzni po roce 1918 vznikla, se ještě tolik nelišila od svých válečných předchůdců. Byl to 15cm kanon a 22cm moždíř, oba vzor 28. V souvislosti s motorizací armád se žádala větší pohyblivost a pod vlivem očekávaného prudšího spádu operací i možnost rychlejší přípravy děla. Stejně tak narůstaly požadavky na balistický výkon. Nová vlna aktivity v tomto oboru se u plzeňské dělovky projevila ve třicátých letech 20. století, tedy v době, kdy ve světě začínalo narůstat nebezpečí nové války. Pro Škodovy závody tato doba znamenala tvůrčí nástup nové zbraňové konstruktérské školy, která se projevila ve znatelném pokroku v konstrukci těžkých děl. Bylo možno zmenšit ložiště, čímž se zkrátila doba nutná k přípravě palebného postavení. Balistický výkon děla vzrostl, takže v praxi zanikl i rozdíl mezi moždířem a houfnicí. Díky vyměnitelným košilím se prodloužila životnost hlavní a nové šroubové závěry se speciálním těsněním snížily váhu hlavní a zároveň dávaly možnost obejít se bez drahých mosazných nábojnic. Známé přednosti škodovácké konstrukce, jakými byly plný rozsah odměru, jednoduchost konstrukce i snadná dělitelnost na dopravní jednotky zůstávaly plně zachovány.

Ve 30. letech 20. století přicházejí Škodovy závody s koncepcí těžkého děla velkého výkonu. V roce 1934 vznikl projekt V, což byl 21cm kanon s dostřelem 30 kilometrů a projekt U, označující 24cm houfnici s dostřelem přes 18 kilometrů. Tím, že se obě zbraně daly poměrně rychle rozebrat a přepravit, byly určeny pro mobilní pobřežní obranu. Nová děla se tak hodila především pro státy s dlouhým pobřežím. Tato koncepce našla odezvu v Turecku, které řešilo problém efektivního zabezpečení táhlé úžiny Bospor a Dardanely. V červnu 1936 Turecko podepsalo se Škodovými závody smlouvu na dodání 12 kusů 21cm kanonů, 12 kusů 24cm houfnic, nemalého množství munice a pobřežního povelového přístroje PPP-1. Ten umožňoval elektrický přenos prvků pro střelbu v rámci celé baterie. Uzavřený obchod představoval pro Plzeňskou dělovku návrat na světovou špičku v tomto oboru. V roce 1938 si objednal dalekonosné škodovácké zbraně také tehdejší Sovětský svaz. Když Němci v březnu 1939 obsadili Čechy a Moravu, byly zakázky pro Turecko a Sovětský svaz v poměrně velkém stupni rozpracovanosti. Noví němečtí vlastníci zprvu neměli zájem z politických, ani z hospodářských důvodů realizaci těchto zakázek bránit. V roce 1940 odešly do Sovětského svazu podle dohodnutých dodacích lhůt nastřelené prototypy spolu s podklady pro licenční výrobu. Zároveň téhož roku odešly do Turecka první dvě 24cm houfnice. Potom však nastal v německém pohledu na tato děla obrat a zbytek turecké objednávky byl zabaven Wehrmachtem. Němci pak tato děla zavedli do své výzbroje pod označením 21 cm K 39 a 24 cm H 39. Němečtí dělostřelečtí odborníci uznali kvalitu a přednosti těchto zbraní a požadovali pokračování další výroby ve zdokonaleném provedení.

V případě 21cm kanonu dodaly Škodovy závody vylepšený typ V1, který pak dostal označení 21cm K 39/40. O rok později pak následoval typ se zjednodušeným ložištěm a opěrným chobotem lafety vzadu, který zvyšoval stabilitu při střelbě s malým náměrem. Tento typ V2 dostal označení 21cm K 39/41 a v letech 1942–43 bylo vyrobeno 20 kusů. Jedenáct jich odebral Wehrmacht a devět kusů se vyvezlo v roce 1944 do Švédska, kde byly zavedeny do výzbroje švédské armády pod označením 21 kanon M/42. Švédové projevili zájem o 21cm kanony poprvé v září 1939 za stejným účelem jako Turci. Kanony chtěli začlenit do svého systému pobřežní obrany. Ta v sobě zahrnovala kromě desítek stabilních pobřežních baterií různé ráže i pohyblivé baterie, schopné pokrýt svou palbou aktuálně ohrožené úseky svých hranic. Zde sloužily až do 70. let 20. století.

Osudy těžkých děl, které si ponechali Němci, byly různé. Zatímco 21cm K 39 si zabojovaly především na východní frontě, následné typy 21cm K 39/40 a 21cm K 39/41 směřovaly především na atlantické pobřeží do Francie a Norska. Svou přesnost kanony 21cm K 39/41 prokázaly 6. června 1944 v Normandii, kdy postřelovaly invazní spojenecké loďstvo a následně americké vojáky na pláži Utah. Než všechna děla vyřadila z boje svými 35,6cm děly bitevní loď Nevada, podařilo se jim mimo jiné potopit na vzdálenost 17 kilometrů torpédoborec Corry.

Vojenský historický ústav získal v roce 2015 výměnou ze Švédska jeden kompletní kus 21cm pobřežního kanonu typ V2, který byl pod číslem 7 vyroben v roce 1943 v Plzni ve Škodových závodech a v roce 1944 vyvezen do Švédska. Od roku 1989 se kanon nacházel v areálu historických pobřežních Göteborských kasáren, jejichž součástí je i vojenský přístav. Areál u ústí řeky Göta Älv sloužil v minulosti jako důležitý bod bránící vstup do vnitrozemí ze Severního moře. Dnes se v areálu nachází více útvarů, například Centrum švédských zdravotnických sil. Kanon prošel po převozu ze Švédska restaurováním a od roku 2017 je součástí stálé expozice Vojenského technického muzea v Lešanech.

Technická data kanonu:

Ráže: 210 mm

Délka hlavně: 9 530 mm

Hmotnost děla v palebném postavení: 35 500 kg

Hmotnost děla v přepravní poloze: 47 000 kg

Dostřel: 30 000 m

Hmotnost granátu: 135 kg

Počáteční rychlost střely: 800 m/sec

Maximální dostřel: 29 925 m

Náměrové pole pro střelbu: 0 – 45°

Odměrové pole: 360°

 

Jan Fedosejev

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha