Před 30 lety: těžkosti Vojenské komise Občanského fóra

Mimořádně zajímavou a výraznou nezávislou platformu úzce se věnující vojenským otázkám, ale stojící mimo armádu, představovaly před 30 lety, v době listopadové revoluce, struktury působící v rámci Koordinačního centra Občanského fóra v Praze. Když v polovině prosince 1989 vedení KC OF vyjadřovalo ministru Vackovi plnou podporu, vyvolalo to u části aktivistů Občanského fóra zabývajících se vojenskou problematikou velkou kritiku. Jak se situace dále vyvíjela? 

 

S ministrem Vackem se 27. prosince se zástupci těchto skupin v Občanském fóru setkali. Neúspěch dalších snah o jednání vedl ke kontroverzi. Dne 11. ledna 1990 na jednání Rady Koordinačního centra Občanského fóra představitel vojáků v aktivní službě mjr. Jaroslav Praus navrhl další jednání s ministrem odložit, protože by prý nepřineslo nic nového. Navrhl zrekonstruovat Vojenskou komisi a složit ji ze zástupců Klubu vojenská obroda, vojáků v činné službě a civilistů. Předsedou měl být voják, aby prý silnější hlas profesionálů a rázné vedení překonaly neschopnost původní Vojenské komise.

Ke genezi Vojenské komise je ale potřeba zdůraznit, že rozhodně nikdy nepatřila mezi klíčové skupiny uvnitř Koordinačního centra Občanského fóra. Ve výčtu různých komisí v prosinci 1989 zcela chybí zmínka o nějakých strukturách zabývajících brannými otázkami. Zcela v duchu vývoje Občanského fóra jako v podstatě spontánního revolučního hnutí se v jeho rámci vytvářely a štěpily ad hoc různé skupinky a komise nějak se podřizující Radě Koordinačního centra. I sama struktura KC OF vznikala postupně, s jistým zpožděním a neustále se vyvíjela.

Podle dochovaného záznamu z 22. ledna 1990 se až tehdy ve Vojenské komisi jednalo o spojení několika zájmových skupinek. Jednou z nich byla skupina vojáků v aktivní službě, dále členové Sdružení vojenská Obroda, aktivisté Nezávislého mírového sdružení, Vojenská komise Svazu vysokoškolského studenstva, „skupina letců“ (bývalí příslušníci vojenského letectva propuštění po roce 1968) a možná i další jednotlivci.

Tajemníkem tzv. koordinační skupiny pod vedením Ladislava Lise byl určen Václav Hyndrák. Cílem měla být formulace návrhů ve vojenské oblasti a jejich předkládání KC OF a prostřednictvím kooptovaného poslance Federálního shromáždění L. Lise i parlament.

 

Jednání komise

První jednání této nově ustavené Vojenské komise Koordinačního centra Občanského fóra se uskutečnilo až 29. ledna 1990. Předsedou se stal disident, poslanec Federálního shromáždění (předseda Výboru branného a bezpečnostního Sněmovny národů) JUDr. Ladislav Lis. Členy komise byla dále pestrá směs bývalých i současných vojáků a disidentů: za aktivní vojáky z povolání mjr. Jiří Pavlík, kpt. Josef Soukup a mjr. Jaroslav Praus, za bývalé vojáky z povolání perzekvované po roce 1968 a současně i členy Sdružení vojenská obroda Ing. František Polakovič, PhDr. Oskar Bizík (bývalý pracovník VPA KG propuštěný po roce 1969 z armády a nově vedoucí kanceláře Federálního shromáždění a Vojenské obrody), Jaroslav Lažanský a Ing. Luděk Stodůlka. Dále to byli evangelický farář a vedoucí kanceláře synodní rady ČSCE Miroslav Brož, Vladislav Míšek za Studentskou stavovskou unii, Jan Vavřina, J. Šnajdar a Jan Dus mladší za Vojenskou komisi Svazu vysokoškolského studenstva, Martin Litomiský za ekumenickou radu Československé demokratické iniciativy, Jan Chudomel a Libor Konvička za Nezávislé mírové sdružení.

Členové se ale rychle proměňovali a vojáci v aktivní službě z důvodu zákazu politické činnosti v komisi již brzo přestali pracovat. Komise se v roce 1990 scházela zhruba jednou za čtrnáct dní. Kromě koncepčních otázek a zpracovávání iniciativních návrhů vyřizovali členové komise i řadu nejrůznějších požadavků, připomínek, oznámení a návrhů občanů ale samozřejmě i vojáků. Komise úzce spolupracovala zejména se Sdružením vojenské Obrody, s nímž byla nejvíce personálně propojena.

Komise se zabývala na svém prvním zasedání novelou branného zákona, návrhem zákona o civilní službě a otázkou zavedení duchovní péče v armádě. Za nejdůležitější cíl však považovala v počáteční době nalezení nástroje pro samotné prosazení svých iniciativ. V momentě, kdy ministr Vacek znemožnil činnost Občanského fóra v armádě, ztratili podle komise vojáci možnost projevit své názory, protože povolené organizace Svaz vojenské mládeže a Svaz vojáků z povolání plně respektovaly linii vedení MNO. Členové komise kritizovali dosavadní jen kosmetické změny v armádě, protože prý přetrvával fakticky absolutní monopol KSČ a stranické organizace v armádě prý skrytě působily dále. Většina bývalých příslušníků stranickopolitického aparátu jen přešla do jiných funkcí. Důstojnický sbor měl být nadále z více než 80 % věrný KSČ. Vojáci ve funkcích na vyšších velitelstvích a na ministerstvu byli prý dosud organizováni v komunistické straně na 100 %.

 

Nezdar úsilí 

Na třetí schůzi Vojenské komise 20. února 1990 konstatovali přítomní trvající nezdar snah prosadit legalizaci nezávislých iniciativ v armádě. Ministr Vacek se nadále úspěšně bránil vlivu Vojenské komise a všech nezávislých iniciativ a ty neměly v uzavřeném prostředí armády k prosazení svých návrhů politickou sílu.

Vojenská komise si slibovala hodně od činnosti oživeného Federálního shromáždění. Upjala se k návrhu uzákonění instituce generálního inspektorátu armády jako jednoho ze základních předpokladů důsledné demokratizace a humanizace. Inspektorát měli podle představ Vojenské komise Koordinačního centra Občanského fóra obsadit reaktivovaní důstojníci, odstranění z armády po roce 1968. Takto měla být zajištěna kontrola armády společností jako protiváha vlivu dosavadního důstojnického sboru, který neměl důvěru občanské opozice. Reaktivovaní důstojníci měli směřovat i do vysokých funkcí v armádě. Vojenská komise také připravovala svůj příspěvek do volebního programu Občanského fóra.

Podle tehdejšího hodnocení člena Vojenské komise Ing. Karla Pezla bylo v dané chvíli nutno zajistit, že se Československá armáda v momentě případné krize nestane destabilizujícím prvkem společnosti, ale naopak se postupně změní na silový výraz současné orientace československé zahraniční politiky. Za nejméně jistý článek označoval dlouhá léta utvářený velitelský sbor. Ten se již prý choval tak, že hlavní problémy už jsou vyřešeny a není co měnit. Proto bylo třeba změnit personální složení vedoucích míst na FMNO, generálním štábu i u operačních štábů svazků s cílem rozbít monopol vlivu KSČ na vyšší řídící aparát armády.

Zejména se mělo vytvořit nové obranné zpravodajství a likvidovat Hlavní politická správa jako nositel nejkonzervativnějších názorů. Z armády měli odejít zkompromitovaní příslušníci, zejména členové prověrkových komisí let 1969-1971. Také se měl vytvořit systém ústavní kontroly armády a to nejpozději do prvních voleb. Dalšími úkoly bylo řešení branné politiky státu, vojenské doktríny a její realizace.

 

Nedostatek reálné moci

Ještě v březnu 1990 se Vojenská komise snažila zvrátit nevýhodu zákazu politické činnosti v armádě a včlenit do připravované novely branného zákona možnost členství vojáků v politických stranách s odůvodněním, že odepření sdružovacího práva je vážným zásahem do politických práv občanů. Dále odůvodňovala: „Toto rozhodnutí (vyloučení z práva členství v politických stranách) postrádá smysl i jako přechodné opatření k zamezení vlivu komunistův armádě, protože sice ruší komunistické členství, nikoliv však smýšlení.“

Jeden z návrhů Vojenské komise zněl zřídit v armádě jako důvěryhodnou strukturu nové „vojenské občanské iniciativy“, jako činitele potřebného pro realizaci změn v armádě. Návrh se ale nedostal ani do stanoviska Koordinačního centra Občanského fóra. Nedostatek reálné moci, zájmu nových politických sil o vojenskou problematiku i zcela mlhavé představy o armádě byly asi největšími slabinami Vojenské komise od počátku až do konce činnosti. Například v polovině dubna konstatovala komise v jednom z prohlášení, že přes úsilí dosáhnout setkání s poradcem prezidenta Havla Jiřím Křižanem se to za celý půlrok nepodařilo oficiálními či přátelskými výzvami ani jednou.

Jako další z projektů dokončila v dubnu 1990 Vojenská komise svůj ideový návrh čs. vojenské doktríny. Ve vágně formulovaném dokumentu předpokládala postupné oslabování Varšavské smlouvy i NATO a vznik nově koncipovaných vícepolárních bezpečnostních garancí. K dosažení dohody a vytvoření vzájemné důvěry bylo nutno odstranit agresivní potenciál armády, snížit její stavy, změnit strukturu, dislokovat ji rovnoměrně na celém území, vytvořit nový systém mobilizace a velení.

V první fázi se měly snížit počty o třetinu oproti roku 1989 a v druhé polovině devadesátých let snížit o dvě třetiny (tedy na asi 60 000) a změnit armádu na poloprofesionální. Návrh předpokládal přejít na princip polní armády sborového složení s brigádní strukturou, zrušit útočná tanková uskupení a výrazné snížit velikost úderného letectva. Redislokace měla zajistit rovnoměrné rozmístění armády a návrh předpokládal i vytvoření jednotek územní obrany.

Jednou z myšlenek jak konečně získat vliv na prosazování svých návrhů byla změna Vojenské komise Koordinačního centra Občanského fóra na poradní komisi Výborů branných a bezpečnostních Federálního shromáždění. To se realizovat také nepodařilo. Jen někteří členové komise spíše sami za sebe se na některých projednáváních ve FS podíleli.

 

Závěr a konec komise

Vojenská komise v době odvolání ministra Vacka v říjnu 1990 shrnula svoji dosavadní práci. Podílela se na novelizaci branného zákona, spoluvytvářela zákon o civilní službě, iniciovala a vypracovala základní podklady k projednání zákona o instituci generálního inspektora armády, k vojenské doktríně a k zásadním změnám v oblasti zpravodajských služeb ČSFR. Usilovala i o objektivní informování o stavu armády a dění v armádě jak nejvyšších představitelů státu, tak i rady Koordinačního centra Občanského fóra. Konstatovala, že strategické a operační zaměření ČSA zůstává nadále pod vlivem velení Varšavské smlouvy. Toto zadání mělo za důsledek nezmenšený rozsah organizační struktury, výzbroje a dislokace. V důsledku nedůvěry ve staré velení prý odcházeli mladí důstojníci do zálohy a úroveň kázně se snížila. Dosavadní opatření za téměř tři čtvrtě roku označila zpráva komise OF jen za kosmetické úpravy.

Práce komise se v posledním čtvrtletí roku 1990 již účastnili prakticky výhradně jen členové Sdružení vojenská Obroda. Studenti a členové Nezávislého mírového sdružení se na schůzích už vůbec neobjevovali. Stávající členové se zabývali především přípravou doktríny a generálního inspektorátu, podklady k přestavbě vojenského zpravodajství, branných organizací, otázce atestací, koncepce výstavby armády a rozpočtu ČSA na rok 1991.

Další politický vývoj nebyl pro Vojenskou komisi Koordinačního centra Občanského fóra příznivý. Rozhodnutím sněmu Občanského fóra 23. února 1991 se jako jediný orgán hnutí ustanovil koordinační výbor Občanského fóra v paritním zastoupení obou proudů.  Dosavadní struktury Koordinačního centra Občanského fóra zcela zanikly.

Členové Vojenské komise zvažovali možnosti buď zcela skončit činnost nebo komisi rozdělit na dvě části a zajišťovat odbornou podporu ve vojenské problematice oběma vzniklým proudům Občanského fóra nebo se rozhodnout a podporovat jen jedno z nich. Zcela jinou myšlenkou bylo změnit charakter komise na konzultační orgán se skupinou poradců pro výbory branné a bezpečnostní Federálního shromáždění, skupinou pro otázky branné politiky státu, skupinou pro práci generálního inspektorátu a skupinou pro Informační centrum Federálního shromáždění.

Poslední schůze Vojenské komise se konala 5. února 1991. Ani Občanská demokratická strana ani Občanské hnutí neprojevily zájem o fungování Vojenské komise ve své struktuře. To bylo samozřejmě pro členy komise zklamání a znamenalo již definitivní konec její činnosti.

Prokop Tomek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha