7,62mm samopal 26

Peripetie čs. zbrojního průmyslu v poválečném období významně ovlivnila studená válka, jejímž nedílným důsledkem byla orientace na sovětskou vojenskou doktrínu se všemi myslitelnými dopady na organizaci armády. Na rozdíl od řady satelitů Sovětského svazu existoval v Československu vyspělý zbrojní průmysl, což umožnilo navzdory politickým tlakům obhájit vlastní konstrukční vývoj pěchotních zbraní. Výzbrojní unifikaci přesto čs. konstrukční škola neunikla, nedošlo k ní ale v důsledku nátlaku ze sovětské strany, byť konzultace a zkoušky vyvíjených zbraní v SSSR představovaly nedílnou součást procesu.

 

Na prototypy bohatý vývoj prvních tří poválečných let vyvrcholil 10. října 1948 rozhodnutím výzbrojní komise MNO o zavedení samopalu vz. 48 v ráži 9 mm Parabellum České zbrojovky, n. p., Strakonice do výzbroje československé armády. Konstrukcí této zbraně získali naši vojáci parametricky špičkový samopal, převyšující soudobé zbraně této kategorie. Do výzbroje byl původně zaveden pod označením vz. 48a (pěchotní – s pevnou pažbou) a vz. 48b (výsadkový – se sklopnou ramenní opěrkou), avšak v důsledku utajovacích tendencí došlo již na jaře 1950 k jejich přeznačení na samopal 23 a 25. Uvedená čísla neoznačovala vzor, ani neměla jinou, logicky vysvětlitelnou souvislost.

Pod novým označením ale ve výzbroji nevydržel samopal dlouho; již 26. května 1950 nařídilo MNO zastavení sériové výroby v Závodech přesného strojírenství, n. p., Uherský Brod a současně vzneslo požadavek na urychlenou rekonstrukci stávající zbraně na sovětský náboj 7,62 mm Tokarev. Důvodem tohoto neblahého rozhodnutí byla schválená žádost čs. strany o licenční zavedení sovětských ráží do systému pěchotní výzbroje čs. armády.

Rekonstrukce stávající zbraně na rozměrově a výkonově jiný náboj, probíhající ve výrobním závodě pod vedením ředitele Františka Brejchy a šéfkonstruktéra Martina Kouby, nebyla zcela jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo zdát.

Původní snaha o maximální využití vyráběných součástí samopalů 23/25 narazila na řadu problémů. Vyšší výkon náboje Tokarev zvyšoval doběhovou energii závorníku, takže životnost pouzdra závěru nedosahovala stejných hodnot jako u zbraně v ráži 9 mm. Ani zesílení stěny pouzdra závěru na 2 mm a zkoušky s rekalibrací nábojnice pomocí obvodové drážky nábojové komoře neumožnily zachovat původní délkové rozměry pouzdra závěru, takže muselo být ještě zesíleno a prodlouženo. Tím bylo dosaženo delší dráhy závorníku, čímž se snížila jeho doběhová energie, a tím i rázy, namáhající ozuby krytky pouzdra. Ke zvýšení jejich pevnosti změnili konstruktéři jejich počet a profil. Svoji roli při rekonstrukci sehrál také lahvicovitý tvar náboje, jehož skládání podle povrchových přímek komplikovalo spolehlivost funkce zásobníku při vyšší kapacitě, proto také došlo k redukci jeho kapacity na 32 nábojů.

Řada změn se také týkala vytahovače, tvaru mířidel, délky ramenní opěrky, došlo k přemístění zadního poutka pro popruh na nosník pažby, výrobně zjednodušen byl držák pevné pažby. Kvalitativní změnu přinesla ochrana povrchu zbraně rezolovým vypalovacím emailem, jenž nahradil méně odolné fosfátování. Výsledkem sice byla velmi podobná zbraň, avšak vzhledem k balistickým vlastnostem náboje Tokarev parametricky znehodnocená. Nesplňovala totiž rovnocenně požadavky přesnosti a průbojnosti, především na větší vzdálenosti. Nedostatečnou průbojnost vyřešilo zavedení výroby nábojů s ocelovým jádrem, což mj. přinášelo také úsporu deficitního olova.

Po řadě srovnávacích a zatěžkávacích zkoušek, mezi nimiž nechyběly ani posudky ze sovětského zkušebního polygonu, zavedlo MNO výnosem z 11. června 1951 do výzbroje samopal 24 (pěchotní – s dřevěnou pažbou) a 26 (výsadkový – se sklopnou ramenní opěrkou).

Na rozdíl od 9mm samopalů, číslovaných lineárně ve vzestupné řadě, se u nové zbraně změnil systém číslování na alfanumerický s tím, že přidělená písmena před výrobním číslem každé desetitisícové série nezachovávala abecední posloupnost. Důvody pro zavedení takového systému číslování ležely především ve snaze znemožnit podle výrobních čísel zbraní jejich celkovou produkci. Stejným způsobem byly ostatně číslovány také další pěchotní zbraně: pistole vz. 52, samonabíjecí pušky vz. 52 a 52/57 a lehké kulomety stejných vzorů. Samopaly 24 a 26 měly v průběhu výroby rovněž přiděleny rozsahy výrobních čísel bez písmenného označení, což zvyšovalo nerozbitnost celého systému číslování.

Výroba nových samopalů se v Uherském Brodě urychleně rozběhla již v únoru 1951, tedy ještě před oficiálním zavedením do výzbroje armády. Do konce roku stihla továrna vyrobit rovných 150 000 kusů, v následujícím roce závod opustilo 183 905 zbraní a výroba pokračovala ještě v lednu a v únoru 1953, kdy Uherský Brod vyrobil 11 095 samopalů. Celková produkce dosáhla počtu 345 000 samopalů obou provedení.

Samopaly 24 a 26 se staly, až do jejich postupného nahrazení samopalem vz. 58 v ráži 7,62 x 39 mm, jednotnou zbraní všech složek ČSA a ČSLA a SNB, ale také tvořily výzbroj Pohraniční stráže (PS), zřízené v roce 1951 zákonem o ochraně státních hranic.

Exemplář z roku 1952 získalo muzeum převodem od PČR v roce 1997.

 

Ráž: 7,62 mm Tokarev

Celková délka se sklopenou ramenní opěrkou: 454 mm

Celková délka s vyklopenou ramenní opěrkou: 690 mm

Délka hlavně: 285 mm

Délka záměrné: 276 mm

Kapacita zásobníku: 32 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3110 g

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha