9mm samopal 25

Stejně jako na prahu dvacátých let musela po skončení druhé světové války vojenská správa řešit problém pěchotní výzbroje. Na rozdíl od doby výzbrojních počátků zde existoval vyspělý zbrojní průmysl, byť hospodářská základna státu byla značně zdecimována, stejně jako v ostatních zemích Evropy. Silný konstruktérský potenciál Zbrojovky Brno a České zbrojovky ve Strakonicích dával dobré předpoklady pro vývoj nových, mnohdy zcela nekonvenčních konstrukcí.

 

Taktické výhody samopalu prověřila druhá světová válka, praktické zkušenosti ovšem odhalily jejich slabiny, na jejichž odstraňování se soustředili pozornost konstruktéři obou zbrojovek. Brněnský závod získal v průběhu okupace řadu zkušeností především se sériově vyráběnými samopaly ZK 383, ale také s vývojem prototypů ZK 403, ve strakonické zbrojovce vznikl již před válkou samopal vz. 38, sice do výzbroje čs. armády zavedený, avšak v důsledku okupace již sériově nevyráběný.

V průběhu prvních tří poválečných let vyvinuly obě konstrukční kanceláře poměrně rozsáhlou kolekci vývojových samopalů s cílem prosadit nejperspektivnější konstrukci do výzbroje čs. armády. Názory na její charakteristiky, stejně jako na použitý náboj, nebyly jednotné. Počáteční snahy o unifikaci s ohledem na střelivo, narážely u pistolového náboje 7,62 mm Tokarev na jeho horší balistické vlastnosti včetně průbojnosti ve větších vzdálenostech v porovnání s osvědčeným nábojem 9 mm Parabellum. Proto jej také zástupci VTÚ preferovali, i když jednotlivé vzorky dodaných samopalů komparativně zkoušeli v obou rážích.

Česká zbrojovka ve Strakonicích kromě zlepšování původního samopalu vz. 38 přišla s projektem zbraně, jejíž koncepce předznamenala další vývoj. Samopal tehdejšího svobodníka Jaroslava Holečka s prototypovým označením H/p představoval zcela odlišné pojetí oproti dosavadním konstrukcím: jeho závěr obdobně jako u pistole přebíhal velkou částí přes hlaveň, uloženou v pouzdře závěru, a zásobník byl uložen v pistolové rukojeti. Koncepce došla dalšího rozpracování v podobě prototypů pěchotního samopalu ČZ 148 a výsadkářské verze ČZ 447, jež továrna přihlásila do armádní soutěže na jaře 1948.

Na základě poznatků z útvarových zkoušek vznikl nejen požadavek na univerzální řešení pěchotního a výsadkářského samopalu, ale také na možnost rychlé výměny hlavně a možnost střelby v obou režimech.

Konstruktéři České zbrojovky po řadě zkoušek přišli s jednoduchou konstrukcí, jež umožňovala snadnou výměnu pevné pažby za sklopnou ramenní opěrku, ale také s řešením upevnění hlavně pomocí matice, k jejímuž povolení sloužilo čelo závorníku. K rychlému plnění zásobníků sloužila plnička, umístěná na pravé straně předpažbí. Pásek s osmi náboji, vložený do vedení plničky, umožňoval pohybem zásobníku rychlé plnění.

Další významný prvek strakonické konstrukce představovala protiodrazová pojistka, kombinovaná s napínací rukojetí, zabraňující samonátahu při otřesu zbraně.

Vzhledem ke skutečnosti, že téměř všechny samopaly té doby fungovaly na principu uzavřeného (dynamického) závěru a měly poměrně hmotný závorník (okolo 600 g), docházelo v praxi u nezajištěného závěru při nárazu či při seskoku se zbraní ve vertikální poloze k setrvačnému pohybu závorníku směrem vzad, což mohlo způsobit samovolné nabití náboje do komory hlavně s následným odpálením. Většina druhoválečných samopalů měla sice mechanické pojistky, ty však snižovaly pohotovost zbraně.

Řadu protiodrazových pojistek vyvinul tehdejší šéfkonstruktér František Myška (1899–1983) a aplikoval je na samopalech ČZ 47/I, ČZ 47/II, ČZ 247 či ČZ 148 a ČZ 447. Základní výhoda Myškových řešení spočívala ve spojení pojistného prvku s napínací rukojetí, což odstraňovalo nutnost obsluhy pojistky jako samostatného prvku.

Finální verze univerzálního samopalu disponovala tzv. derivačním hledím, tvořeným otočnou miskou, stavitelnou v rozsahu hledních vzdáleností od 100 do 400 metrů. Konkurenční prototyp Zbrojovky Brno ZK 476, jakkoli technicky vysoce zajímavý, měl oproti strakonickému samopalu slabiny, jež se daly konstrukčně upravit jen částečně. Z technologického hlediska měl také některé konstrukční uzly složitější a nepříliš vhodné pro sériovou výrobu.

Na základě závěrečných kontrolních zkoušek se výzbrojní komise 10. srpna 1948 rozhodla pro samopal ČZ 447 a navrhla jej k zavedení do výzbroje pod označením „9mm samopal vz. 48a (pěchotní) a 9mm samopal vz. 48b (výsadkový)”. V únoru 1949 po řadě dalších úprav a zkoušek dostala Česká zbrojovka povolení k výrobě a prvních 38 samopalů vyrobil závod v Uherském Brodě během dubna. Do konce roku 1949 opustilo továrnu 36 770 samopalů. V důsledku utajovacích tendencí došlo na jaře 1950 k přeznačení zbraně na „samopal 23“ (pěchotní provedení) a „samopal 25“ (výsadkářské provedení), přičemž tato označení měla pouze krycí, nikoliv vzorový charakter. Během roku 1950 vyrobila továrna v Uherském Brodě 131 278 samopalů a v následujícím roce 1951 je vyráběla jen v průběhu prvních tří měsíců, kdy zhotovila pouze 31 957 kusů. Celkově tak bylo zhotoveno 200 005 samopalů 23 a 25.

Důvody, proč došlo na jaře 1951 k zastavení výroby, spočívaly v rozhodnutí MNO z 26. května 1950 o zastavení sériové výroby v Závodech přesného strojírenství, n. p., Uherský Brod a současně vzneseném požadavku na urychlenou rekonstrukci stávající zbraně na sovětský náboj 7,62 mm Tokarev. Důvodem tohoto neblahého rozhodnutí byla schválená žádost čs. strany o licenční zavedení sovětských ráží do systému pěchotní výzbroje čs. armády.

Samopaly 23 a 25 tak ve výzbroji naší armády dlouho nevydržely, postupně byly nahrazovány samopalem 24 (s pevnou pažbou) a 26 (se sklopnou ramenní opěrkou) v ráži 7,62 mm Tokarev. Orientace na sovětský náboj a rekonstrukce samopalu na nové střelivo tak znehodnotila z hlediska měřitelných parametrů a technické úrovně nejlepší samopal své doby, o tom není sporu. Nejdéle se samopaly 23 a 25 ve výzbroji armády udržely u letectva a útvarů protiletecké obrany, ale také u vojsk ministerstva vnitra, avšak převážná část produkce byla exportována do zahraničí. Jen v rámci Akce země 122, pod níž se skrývaly vojenské dodávky na „ostrov svobody“, Kubu, opustilo republiku rovných 100 000 samopalů 23 a 25.

Exemplář z roku 1950 získalo muzeum v roce 1956 převodem z Velitelství dělostřelectva, Správy dělostřeleckého vyzbrojování.

 

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 671 mm (se sklopenou ramenní opěrkou: 443 mm)

Délka hlavně: 285 mm

Délka záměrné: 269 mm

Kapacita zásobníku: 24 a 40 nábojů

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 2960 g

Teoretická kadence: 600 ran za min.

 

Jan Skramoušský

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha