Alianční obranné vazby jsou efektivní, říká Jaroslav Šedivý

Přinášíme vám první ze série materiálů, které budeme zveřejňovat v následujících týdnech a jenž se vztahují k nadcházejícímu 20. výročí vstupu České republiky do NATO. Diplomat a historik Jaroslav Šedivý jako velvyslanec v Belgii a Lucembursku a později jako ministr zahraničí byl jedním z těch, kdo úspěšně přivedli Českou republiku do Severoatlantické aliance. V rozhovoru se mimo jiné vrací k některým okolnostem vyjednávání o vstupu završenému 12. března 1999.

 

 

Jaké jsou z dnešního pohledu hlavní výhody členství České republiky v NATO?

S odstupem 20 let lze hodnotit vstup ČR do NATO přijetím Washingtonské smlouvy bezpochyby kladně. Princip aliančních obranných vazeb spočívá v jejich efektivitě, v systému obrany každého členského státu v případě potřeby použít takovou společnou sílu, která daleko převyšuje potenciál jednoho státu. Stručně shrnu poslání aliance v oblasti bezpečnostní a obranné politiky po rozpadu dvou vojenských bloků.

Je to bezpečnost euroatlantického prostoru, založená na pevných demokratických institucích, při níž žádné zemi není dovoleno zastrašovat jinou zemi nátlakem či hrozbou použití síly. Je to zásada konzultací ve smyslu článku 4 Smlouvy o jakýchkoli otázkách dotýkajících se bezpečnosti členských států. Hledá se vždy společný konsensus. Je to princip odstrašení proti jakékoli hrozbě agrese proti kterémukoli státu NATO ve smyslu článků 4 a 5 Smlouvy. Je to nesmírně důležité řešení krizových situací ve smyslu článku 7 Smlouvy, jež mimo jiné přispívá k účinné prevenci konfliktu včetně aktivní odpovědi silou. A je to princip partnerství, spolupráce a dialogu s dalšími nečlenskými státy euroatlantického prostoru. Požaduje se otevřenost, vzájemná důvěra a schopnost zúčastnit se i společné akce spolu s Aliancí.

 

Jak se v posledním období před rozšířením Aliance vyvíjely názory v USA na členství tří středoevropských států v NATO?

Akcesní rozhovory tří vybraných států k eventuálnímu členství v Alianci, Česka, Polska a Maďarska, byly s námi zahájené na jaře 1996 a ve dvou sériích se protáhly do prosince 1997. Tenkrát na zasedání Rady NATO v Bruselu ministři zahraničí šestnácti členských států podepsali 16. prosince tři protokoly, schvalující přistoupení Česka, Polska a Maďarska k Severoatlantické smlouvě, zvané i Washingtonská smlouva. Poté měly tento akt schválit parlamenty všech těchto států. První stát, který ratifikoval protokol o našem přistoupení, byla Kanada, poté během několika měsíců další členské státy. Problém ale americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová viděla v americkém Senátu. Jak nám řekla, asi dvacet senátorů mělo jakési pochyby a ona mě s polským a maďarským kolegou pozvala do Washingtonu, abychom některé senátory navštívili. Přiletěl jsem tam už jako ministr zahraničí počátkem února 1998.

Během tří dnů jsme navštívili asi dvanáct senátorů, začali jsme u vůdce republikánské většiny Trenta Lotta. Měl jsem podklady, připravené našim velvyslanectvím, o tom, jak který nerozhodnutý senátor smýšlí o rozšíření. Bylo zajímavé, že v rozhovorech s námi většina z nich především uvažovala, o kolik se zvýší rozpočet Aliance a kolik budou muset dodat Američani. Patrně jsme je přesvědčili, protože nakonec Senát příslušný protokol velkou většinou schválil. Měl jsem též interview pro Washington Post, kde už se objevila poznámka, že tvrdý odpor Moskvy k rozšíření Aliance může přivodit novou studenou válku. Citovali vlivného politologa a diplomata G. F. Kennana, který tuto představu připustil. Na konečném postoji amerických senátorů i prezidenta Clintona to nic nezměnilo.

V projevu, který prezident pronesl za naší přítomnosti, k zahájení ratifikačního řízení řekl: „Studená válka je za námi, ale nebezpečí zůstává (…) Rozšířené NATO bude lépe odstrašovat budoucí možné agresory (…) NATO nemůže udržovat starou železnou oponu jako svou trvalou východní hranici. Našim cílem zůstává vytvoření prvně v dějinách nerozdělené demokratické a mírumilovné Evropy.“

 

Jak se v té době na rozšiřování NATO dívala Moskva?

Problémem v naší alianční politice však zůstávalo Rusko, pro které se střední Evropa stále nacházela v pásmu jeho strategického zájmu. Zdálo se sice, že vývoj k demokracii tam nabývá na síle, ale v jeho evropské politice se začalo opět mluvit o rovnováze moci, síly, možná i zájmů. Cílem americké i západoevropské politiky bylo přivést Rusko ke spoluodpovědnosti za udržení dobrých vztahů v Evropě, ale i ke spolupráci v řešení eventuálních konfliktních situací. Zlomem v této snaze byl bezesporu nový typ vztahů Ruska s Aliancí, daný „zakládajícím aktem“ a zřízením Rady NATO-Rusko. Ovšem i úsilí Ruska o získání vlivu na vývoj ve východní a střední Evropě bylo evidentní. S rozšířením Aliance o tři středoevropské státy se ruská politika v principu nesmířila, i když je nakonec z pragmatického hlediska přijala.

V lednu 1998 jsme dostali z našeho moskevského velvyslanectví zprávu o nové Koncepci národní bezpečnosti Ruské federace. Bylo v ní řečeno, že se nesnižuje význam vojenských silových faktorů v mezinárodních vztazích, perspektiva dalšího rozšíření NATO na východ je pro Rusko nepřijatelná, protože představuje ohrožení národní bezpečnosti, Rusko má předpoklady, aby potvrdilo a posílilo své pozice světové velmoci, eviduje ohrožení národní bezpečnosti v mezinárodní oblasti snahami jiných států zabránit posílení Ruska jako jednoho z vlivných center formujícího se multipolárního světa, jedná se prý i o pokusy narušit územní celistvost Ruska.

V závěru Koncepce je tato hrůzyplná věta: „Rusko si vyhrazuje právo použít všechny síly a prostředky, včetně jaderných zbraní, jestliže je při vojenské agresi ohrožena existence Ruské federace jako nezávislého suverénního státu.“

Měl jsem možnost v té době jednat s ruským náměstkem ministra obrany Ivanovem a ujistil jsem ho, že chceme aktivovat zejména hospodářské vztahy s Ruskem. Potvrdil mi mimo jiné, že v rámci NATO-Rusko chtějí projednat otázku vstupu alianční aktivity do infrastruktury tří vstupujících států. S tím Moskva tvrdě nesouhlasila. Ruské návrhy v tomto směru byly odmítnuty.

 

Do jaké míry se do ruských postojů promítala tamní vnitropolitická situace?

Při vyjednávání s Rusy bylo někdy představiteli Aliance v těch kritických letech pro rozšiřování 1996–1998 složité zhodnotit vliv tehdejší nestálé situace v Moskvě za prezidentství Jelcina. Když byl ministrem zahraničí Kozyrev, byla tam určitá snaha nacházet přijatelné kompromisy, ale když pak byl vystřídán bývalým šéfem kontrarozvědky Primakovem, jednání z jeho strany bylo spíš vydíráním. Skutečné rozložení vnitřních politických sil v Moskvě bylo těžko odhadnutelné. Západní politice šlo mezi jiným i o to, neoslabit pozici Jelcina.

Ovšem byl to Primakov, kdo s generálním tajemníkem NATO Javierem Solanou podepsal v květnu 1997 „Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací“. Pokud se týče společné Rady NATO-Rusko, Rusové se domnívali, že vstoupí-li tímto aktem do přímého kontaktu s alianční šestnáctkou, budou mít možnost ovlivňovat Alianci zevnitř. Aliance však vytvořila určitou hradbu kolem prostoru, v němž mohlo Rusko uplatňovat svůj vliv. Pro vzájemné konzultace stanovila devatenáct vymezených oblastí, v nichž se bude jednat, například bezpečnost v euroatlantickém prostoru, prevence konfliktů, společné operace k zajištění míru, jaderná bezpečnost, bezpečný letecký provoz, boj proti terorismu, drogám atd.

Je s podivem, že Rusové nevyužili nabídku do Stálé rady NATO-Rusko k vybudování přijatelného partnerství s Aliancí a v pozadí ji stále považovali za soupeře, či dokonce nepřítele Ruska.

 

Bylo pro Vás jako pro diplomata a historika výhodou, že jste již z dřívějška znal ruskou vyjednávací taktiku?

Začátkem roku 1997, to jsem byl ještě velvyslancem v Bruselu, jsem debatoval s náměstkem generálního tajemníka NATO Gebhardem von Moltke. Připravoval sjednání Rady NATO-Rusko na květen toho roku. Dal mi ke konzultaci čtyři body, které Primakov k tomuto jednání předložil. Moje varování spočívalo v tom, aby v rámci Rady Rusko nemohlo zasahovat do vnitřních záležitostí NATO, ten tlak proti rozšíření Aliance se z ruské strany stupňoval. Ale pak jsem Moltkemu vyložil naši zkušenost z jednání s Rusy, jak jsme ji nabyli při rozhovorech s ruskou delegací o odchodu sovětských vojsk z Československa.

Vyložil jsem mu, že v jednání mají Rusové vždy tři etapy. V první etapě vytáhnou všechny těžké kalibry argumentů, nevyhýbají se demagogii, též vyhrožování, aby zvrátili, co jim nevyhovuje. Když to nezabírá, vstupují do druhé etapy, v níž se pokoušejí za naznačený kompromis získat maximum výhod, i materiálních. Vidí-li, že už přes určitý limit nepřejdou, nastává třetí etapa, to je racionální vyjednávání kompromisu o dokumentu, který definuje příští situaci.

Moltke mi odpověděl, že jsou v jednání někde na přelomu 1. a 2. etapy.

Sešel jsem se s ním opět v červenci 1997 na summitu NATO v Madridu. Řekl mi, že jednání s Rusy probíhalo přesně, jak jsem mu naznačil, jenom ta třetí etapa v jednání o institucionalizaci vztahů Rusko–NATO se protáhla až do čtyř do rána příštího dne.

 

Jaké byly Vaše pracovní kontakty s tehdejším generálním tajemníkem?

Začátkem roku 1996 převzal funkci generálního tajemníka NATO bývalý španělský ministr zahraničí Javier Solana, socialista, v mládí prý dokonce koketující s anarchismem. Setkal jsem se s ním dva týdny po mém nástupu na velvyslanecké místo v Bruselu, náhodou při vánočním večírku G. A. Joulwana, vrchního velitele spojeneckých vojsk v Monsu. Byli jsme tam oba noví, naše debata byla velice konkrétní. Slíbil, že zvolí Prahu jako první ze série návštěv u států účastnících se v rámci NATO programu Partnerství pro mír.

V dubnu 1996 jsem ho do Prahy doprovodil, měl výborné přijetí na hradě u prezidenta Havla. V setkání s představiteli české exekutivy i legislativy všude potvrdil nezvratnost rozšíření NATO. Měl ovšem jedno přání. Jako starý socialista se chtěl setkat s předsedou sociální demokracie Zemanem. Jenom se mě zeptal, zda je v české sociálně demokratické straně opravdu odpor ke vstupu ČR do NATO. Měl v závěru návštěvy tiskovou konferenci, na níž se ho v debatě zeptal příští ministr zahraničí v Zemanově vládě Kavan na jedinou věc, a to, zda jde z Aliance též vystoupit! Solanu jsme měli jednoznačně na své straně.

 

Jaké pocity jste zažíval v den vstupu České republiky do NATO? Šlo přece o završení několikaleté práce Vás a Vašich kolegů.

V té době jsem byl již zaměstnán jinými problémy jako velvyslanec ve Švýcarsku, jenom když jsem si o tom přečetl zprávu v tiskovém přehledu, pociťoval jsem jako paradox, když listinu o našem přistoupení k Severoatlantické smlouvě toho dne ve městě Independence ve státě Missouri odevzdával depozitáři těchto smluv nový ministr zahraničí Jan Kavan, vytrvalý kritik NATO.

Petr Janoušek

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha