Antonín Sochor

Narodil se 16. června 1914 v německém Lohbergu, kde otec pracoval kvůli nedostatku práce v dolech. Po vypuknutí první světové války otec byl povolán do armády a přesunul se na italské bojiště, zatímco zbytek rodiny se přestěhoval do severočeského Duchcova. Zde prožil Sochor své dětství a získal i základní vzdělání a pokračoval na obchodní akademii v Teplicích. V době hospodářské krize musel přerušit studium a přijmout místo pomocného dělníka ve sklárně.

V říjnu 1936 nastoupil k výkonu vojenské prezenční služby u pěšího pluku 17 v Trenčíně. Během ní absolvoval řadů kurzů a také poddůstojnickou školu. Dosáhl hodnost četaře. Za mobilizace v září 1938 sloužil u pěšího pluku 67, jenž byl součástí v mobilizaci stavěné 20. divize. Ta stála za Hraniční oblastí 38 a měla za úkol posilovat jednotky na hlavním obranném postavení na Moravě na jižní hranici s obsazeným Rakouskem.

Po Mnichovu zůstal v československé armádě jako délesloužící poddůstojník. Po okupaci zbytku Československa se vrátil do Duchcova, kde ho kvůli incidentům s místními Němci záhy zatklo gestapo a v květnu 1939 přesunulo do pracovního tábora v Německu. Ve snaze dostat se z něj, přihlásil se dobrovolně do německé branné moci. Na počátku léta se vrátil domů a v polovině července za pomoci domácího odboje překročil hranice u Frýdku-Místku do Polska.

V polském Krakově na československém konzulátu vstoupil do řad Legionu Čechů a Slováků. Ve výcvikovém táboře v Bronowicích prováděl výcvik přijímaných nováčků. Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 se s Východní skupinou z bývalého Legionu dostal na území okupované Rudou armádou. Antonín Sochor prošel internací v táborech NKVD v Jarmolincích, Orankách a Suzdale. Byl vybrán mezi ty, kteří měli vytvořit jádro budoucí čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu. Na počátku února 1942 v hodnosti podporučíka se stal velitelem výcvikové čety formujícího se 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku a na podzim velel četě průzkumníků – samopalníků. S nimi se zúčastnil prvního boje u Sokolova na jaře 1943. S četou prošel nepozorovaně formací německých tanků a zaútočil na německou pěchotu. Sám zneškodnil obrněný transportér i s výsadkem. Ačkoli utrpěl zranění paže, pokračoval v boji a teprve v noci ustoupil se svými muži za řeku Mža. Za projevenou statečnost získal svůj první Čs. válečný kříž 1939 a sovětský Řád rudého praporu.

V létě při rozšíření praporu na 1. čs. samostatnou brigádu se stal velitelem motorizované roty samopalníků tankového praporu brigády. Na podzim 1943 se probil se svými samopalníky a s Tesaříkovými a Buršíkovými tanky jako první do centra Kyjeva. Za boje u Kyjeva a Čerňachova obdržel nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu a obdržel druhý Čs. válečný kříž 1939. Za boje u Bílé Cerkve, kde se tanková skupina dostala do obklíčení a jeho samopalníci zlikvidovali mnoho ohnisek nepřátelského odporu, získal třetí Čs. válečný kříž. V dubnu 1944 byl jmenován velitelem motorizovaného praporu samopalníků nově stavěného samostatného tankového pluku, od srpna brigády. Během Karpatsko-dukelské operace na podzim 1944 sváděl těžké boje o „Krvavou kótu“ 534 trvající týden, při nichž utrpěl vážná zranění.

Po skončení druhé světové války se stal vojákem z povolání v hodnosti štábního kapitána. V letech 1945 1947 studoval na Vysoké vojenské škole. Po jejím absolvování s dobrým prospěchem a v hodnosti majora do 1. oddělení (operační) štábu 1. divize v Praze. Od podzimu 1948 se podílel na tajném výcviku brigády židovských dobrovolníků Hagana na území Československa. Po určitou dobu zastával v Izraeli funkci poradce na operačním oddělení nově budované izraelské armády. Na podzim 1949 byl ustanoven profesorem na Pěchotním učilišti v Milovicích a v létě 1950 dosáhla hodnosti podplukovníka.

Zemřel na následky automobilové nehody ve Vojenském výcvikovém táboře Mimoň. Zde došlo dne 15. srpna 1950 ke srážce lehkého vojenského nákladního automobilu Morris s osobním vozem Škoda 1101 Tudor Antonína Sochora, jenž se spolu se svým řidičem vracel z inspekce vojenského útvaru domů. Podle očitých svědků (vojáci na korbě nákladního auta) obě vozidla do sebe v plné rychlosti narazila. Silný boční náraz vymrštil Sochorova řidiče ven z automobilu a nehodu bez vážných zranění přežil, zatímco Sochora našli vojáci zmáčknutého k podlaze auta a s otevřenou frakturou lebky. Následně byl převezen do nemocnice v Jablonném v Podještědí, kde byl odborně vyšetřen primářem nemocnice. Ten se rozhodl povolat na pomoc vojenské chirurgy z Prahy. Okolo třetí hodiny ráno však těžkým zraněním A. Sochor podlehl. O tři hodiny později mohli přivolaní chirurgové z Vojenské nemocnice v Praze pouze konstatovat smrt. V pondělí 21. srpna 1950 se konal pohřeb zesnulého průvodem z Památníku osvobození v Praze do krematoria v Praze-Strašnicích.

Jan Šach

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.