Boj o Rozvegovo – 6. leden 1939

Mnichovský diktát dodal od října 1938 horthovskému Maďarsku odvahu k vyvolávání napětí a pohraničním incidentům s demokratickým Československem a neuspokojily jej ani výsledky tzv. vídeňské arbitráže z 2. listopadu, které mu přisoudily značné oblasti na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi. K vyhrocení situace došlo i na počátku ledna 1939 v oblasti Mukačeva.

„Podle informací, jež nyní máme, je jasné, že odpovědnost za pohraniční srážky mezi Maďary a Čechy není všechna na straně Prahy. Naopak… Maďarský postoj není sympatický. Maďaři se pokoušeli od počátku sabotovat vídeňskou arbitráž. Je to hloupá politika, neboť irituje nás i Německo a nemůže zajisté změnit situaci. Duce je tím rovněž velmi rozladěn. Pravil: „Tihle Maďaři začínají ztrácet mé sympatie. Neměli odvahu jednat, když mohli, a nyní se chovají jako jesuiti…“ Hrabě Galeazo Ciano, italský ministr zahraničních věcí – zápis do deníku z 10. ledna 1939

K nejostřejšímu konfliktu tehdy došlo v Rozvegovu. Šlo o předměstí Mukačeva, které maďarská armáda obsadila nad rámec vídeňské arbitráže, s čímž se československá strana nechtěla smířit. Proto když v noci z 5. na 6. ledna 1939 napadli ze zálohy maďarští střelci, s největší pravděpodobností z teroristické organizace Szabadcsapatok, demarkační čáru u Rozvegova a postřelili četnického závodčího Františka Dvořáka, zaútočili připravení vojáci 1. roty kapitána Jiřího Macha a 2. roty nadporučíka Jaroslava Říhy spolu s několika družstvy pohraničních jednotek Stráže obrany státu (StOS) přes demarkační čáru a vpadli do ulic Rozvegova.

Rozpoutal se zde prudký pouliční boj, do kterého se zapojily i tři obrněné automobily Tatra vz.30 Motorizovaného předzvědného oddílu 2 a nakonec i 5. baterie 12. dělostřeleckého pluku poručíka dělostřelectva Viléma Svobody, který za demarkační čárou na svahu u Podhorjan velel ostrahové baterii dvou deseticentimetrových houfnic a dvěma palebnými přepady Mukačeva výrazně ulehčil československé pěchotě, která se v boji s honvédy začala časem dostávat vzhledem k menším počtům do defenzívy.

První tzv. zabraňovací palbu provedla Svobodova baterie v době od 05.45 do 06.15 hodin, kdy její houfnice vypálily celkem 11 nárazových granátů do těsné blízkosti rozvegovského mostu. Jeden z nich měl dokonce vyrvat velkou díru v samém středu mostovky. Dělostřelecká palba, kterou Maďaři nečekali, zastavila jejich nápor a v podstatě umožnila do půl osmé ustoupit 2. a části 1. roty 36. pěšího pluku zpět za demarkační čáru. Poslední se potom stahovala družstva StOS a vojáků střežící břehy Latorice. Jeden z obrněných vozů, které svou palbou účinně podporovaly československou pěchotu, měl však v té době smůlu. Při otáčení na zledovatělé silnici zůstalo vozidlo po smyku bezmocně trčet v hlubokém příkopu!

Kola obrněné „tatrovky“ se protáčela a dvojice lehkých kulometů vz.26 trčela k zemi bez možnosti zasáhnout útočící honvédy. Za této situace nezbylo tříčlenné osádce obrněnce než vůz opustit a rychle ustoupit za pěšáky, protože by ji nečekalo nic dobrého. Horthyovci totiž vyhrožovali, že by zajaté osádce stahovali zaživa kůži s těla. Místo toho jim alespoň ukořistěný vůz posloužil k četnému vítězoslavnému fotografování.

Když kolem deváté hodiny ráno dorazil na hraniční přechod jihozápadně od Podhorjan hlavní československý styčný důstojník důstojník pro Podkarpatskou Rus, plukovník gen. štábu Jan Heřman, stále se zde na demarkační čáře bojovalo. Maďarští honvédi se totiž odhodlali k prudkému útoku, který vedli především proti klášteru Vasiliánů, kde byla předtím část čs. jednotek provizorně ubytována.

Hlavní podmonastyrská ulice přešla v krátké několikrát do držení obou bojujících stran. Teprve rázný protiútok československé pěchoty srazil nakonec maďarské vojáky definitivně za demarkační čáru. Kulomety „šestatřicátníků“ i příslušníků StOS pronásledovaly ustupující honvédy a mezi druhou a půl třetí odpoledne podruhé zasáhly do boje houfnice poručíka Svobody. Celkem jednadvacet nárazových a časovaných granátů dopadlo do Rozvegova a Mukačeva, kde byly zasaženy mimo jiných budov i hotel Czilag, radnice a kino, což se postaralo o to, že mukačevský incident dostal celosvětovou publicitu, o kterou se zasloužily i fotografie zasažených budov.

Až v odpoledních hodinách se však styčným důstojníkům podařilo palbu obou bojujících stran zastavit. Několikahodinový boj si vyžádal na československé straně pět mrtvých, z nichž vojíni Eliáš Kolačuk, František Vystrčil, Antonín Kopeček a Jan Slanina (podlehl smrtelnému zranění jako zajatec v mukačevské nemocnici) byli příslušníky I. praporu 36. pěšího pluku, zatímco respicient finanční stráže Josef Tyšer byl příslušníkem jednotek StOS. Tři další vojáci – Alois Čižmár, Josef Červenka a František Novotný – byli zraněni. První při tom padl do zajetí, další dva se probili z obklíčení ke své jednotce.

Do nohy postřelený Alois Čižmár po návratu ze zajetí podal potom svědectví o posledních chvílích života Jana Slaniny, který v boji zachránil několik kamarádů, když rychle odhodil zpět maďarský granát, který dopadl mezi skupinu československých vojáků: „Měl průstřel oka a pořád volal maminku. Musel jsem ho držet za ruku, dokud nezemřel…“

Mnohem větší ztráty však měla maďarská strana, i když oficiálně přiznala jen smrt 4 důstojníků a 5 vojáků – svědci sledující vojenský pohřeb v Mukačevu hovořili o daleko vyšších ztrátách, které doplňoval i velký počet zraněných maďarských vojáků.

Přesto Maďaři provokovali dále a podíváme-li se například do dobových armádních hlášení i tehdejšího českého tisku, zjistíme, že od páteční noci 6. ledna do úterý 10. ledna 1939 provedli horthyovští teroristé několik agresivních útoků za demarkační čáru v okolí Dovhé jižně od Užhorodu proti hlídkám StOS a 36. pěšího pluku. Při prvních přestřelkách byli odraženi, ale když zahájily jejich tlupy nové útoky s většími silami a podporou šesti kulometů, pokusila se československá strana, přestože hlídky StOS a armády donutily útočníky opět k ústupu, o vyjednávání.

Když v sobotu v půl deváté ráno palba na čas ustala, vydal se nadporučík Novotný s policejním praporčíkem Háchou, jedním četařem a dvěma vojáky, všichni viditelně označení bílými páskami, protestovat proti narušování demarkační čáry. Jakmile se však přiblížili k maďarským pozicím, byli napadeni palbou a při ústupu příkopem u potoka Slatiny byl nadporučíkovi Novotnému prostřelen plášť. Policejní praporčík František Hácha měl více smůly, byl těžce zraněn třemi zásahy do prsou!

Již druhý den při dalším incidentu u Užhorodu utrpěl průstřel plic četnický štábní strážmistr František Prokop. Když po této události vyrazili k maďarským pozicím parlamentáři s bílým praporem, nechali je horthyovci přijít do blízkosti svých pozic a rovněž i zde na ně zahájili palbu! Strážmistr František Vácha byl při tom zasažen do břicha…

Další dva příslušníci StOS byli potom zraněni o dva dny později u nedalekého Bervinkoše při útoku asi osmdesátičlenné tlupy horthyovců, která pronikla ve večerních hodinách asi kilometr za demarkační čáru. Po té na několik týdnů maďarské útoky ustaly. Nastal dusivý klid, protože nikdo nemohl odhadnout další maďarské záměry. Bylo jen jasné, že útoky horthyovců byly jen odraženy, nikoliv zažehnány.

Jindřich Marek