Boje Čechů na Balkáně, ze soluňské fronty do Francie

Boje Čechů na Balkáně, ze soluňské fronty do Francie

23. 03. 2021

Dne 26. března 1918 vyslovilo srbské armádní velení oficiální souhlas s propuštěním československých dobrovolníků sloužících na soluňské frontě do čs. legií ve Francii. Stali se tak součástí Československé střelecké brigády ve Francii a zasáhli s ní i do závěrečných bojů války u Terronu a Vouzieres.

Dne 26. března 1918 vyslovilo srbské armádní velení oficiální souhlas s přesunem čs. dobrovolníků sloužících na soluňské frontě do čs. legií ve Francii. Stali se tak součástí Čs. střelecké brigády ve Francii a zasáhli s ní i do závěrečných bojů války u Terronu a Vouzieres.

 

Dobrovolci v Srbsku s Komity

První Češi začali vstupovat do srbské armády již krátce po vypuknutí války. Jednalo se o usedlíky v Srbsku, kteří zde však nežili v dostatečném množství na to aby, podobně jako v Rusku nebo ve Francii, dokázali vytvořit samostatnou jednotku. Bylo jim dovoleno vstoupit do dobrovolnických oddílů srbské armády – komitů, jež sloužily především jako průzkumné a partyzánské jednotky a často působily i v týlu nepřítele.

V těchto jednotkách se čeští dobrovolníci zúčastnili již prvních bojů války na Drině i následných podzimních bojů během druhé neúspěšné rakousko-uherské ofenzivy do Srbska. Do srbské armády stihlo vstoupit i několik Čechů zajatých v předchozích bojích s rakousko-uherskou armádou. O rok později, po porážce a okupaci Srbska rakousko-uherskou a bulharskou armádou, všichni společně s ostatními jednotkami srbské armády a zajatci absolvovali strastiplný ústup přes Albánii k jaderskému pobřeží a byli evakuováni na ostrov Korfu.

Zde proběhla reorganizace srbské armády, jež byla v dubnu 1916 vyslána zpět na Balkánský poloostrov, kde se po porážce Srbska zásahem dohodových vojsk otevřela tzv. soluňská fronta na hranicích Řecka a tehdejšího Srbského království. Se srbskou armádou odjelo bojovat i několik stovek Čechů. Zde se zapojili do bojů během podzimní dohodové ofenzivy, jež byla vedena po obou stranách jezera Ostrov v místech, kde postupovaly srbské divize.

Zde prodělali i těžké boje u Kajmakčalanu, 2590 m vysoké hory na řecko-makedonských hranicích, kterou Srbové vnímali jako vstupní bránu do své domoviny. Byla hájena silnými bulharskými oddíly v dobrých obranných postaveních a obě strany o ni svedly několik sérií útoků a protiútoků. Rozpoutané líté boje, které si na obou stranách vyžádaly značné množství obětí, nakonec skončily 30. září vítězstvím srbských jednotek, jimž se podařilo zatlačit bulharská vojska zpět. Následně se srbským vojskům podařilo obsadit Bitolj (dnešní Bitola). Rozhodujícího vítězství však nedosáhly, armády Ústředních mocností se zakopaly na výhodných pozicích a s příchodem zimy na konci listopadu se fronta téměř na dva roky ustálila.

 

V jihoslovanském dobrovolnickém sboru

Největší část Čechů a Slováků, kteří se nacházeli na soluňské frontě, tak pocházela z jihoslovanského dobrovolnického sboru, který byl utvořen v Rusku v roce 1916. Většinou se jednalo o bývalé vojáky rakousko-uherské armády, kteří podali přihlášku do čs. brigády, nicméně kvůli pomalému postupu při vyřizování žádosti dlouho setrvávali v zajateckých táborech.

V nich byl naopak povolen nábor do srbského dobrovolnického sboru, jenž probíhal zejména mezi rakousko-uherskými zajatci jihoslovanského původu. Vstup do sboru byl navíc lákavý i pro mnoho českých záložních důstojníků, neboť nově vznikající útvar potřeboval zejména důstojníky a oni si při vstupu do něj mohli ponechat svou hodnost. Srbské vojenské úřady navíc slibovaly zřídit v rámci divizí ryze české jednotky s vlastními nižšími důstojníky. Poměrně rychle bylo ukončeno formování 1. dobrovolnické divize, jež se vydala do Rumunska, které vstoupilo do války na straně Dohody v srpnu 1916. Divize, v níž bylo také téměř 600 Čechů, byla nejprve soustředěna u Reni na Dunajci a následně v rámci ruského 47. expedičního sboru přesunuta do Rumunska.

Zde v oblasti Dobrudže musela čelit soustředěným útokům bulharské a německé armády. Vyznamenala se hlavně při těžkých bojích u Kokardže 19. září 1916, když protiútok 4. pluku srbské divize zastavil postupující bulharské jednotky a vrhl je zpět do výchozích pozic. Po té byla vyčerpaná divize stažena k odpočinku. Avšak byla hned na počátku října opět nasazena – tentokrát v bojích u Amzače, kde bojovala i proti tureckým jednotkám.

Situace se však následkem soustředěného náporu německé a bulharské armády u Dobrudže a té rakousko-uherské ze Sedmihradska začala rapidně zhoršovat. Rumunská obrana se zhroutila a divize tak společně s ruským sborem a zbytky rumunské armády musela několikadenními vyčerpávajícími pochody ustoupit až za Dunaj. Přestože utrpěla těžké ztráty, své úkoly splnila statečně a se ctí.

Později byla 1. divize doplněna a zároveň bylo přikročeno ke zformování 2. divize a vytvoření Srbského dobrovolnického sboru, později přejmenovaného na Dobrovolnický sbor Srbů, Chorvatů a Slovinců. Tvorba 2. divize však byla poznamenána řadou těžkostí, neboť bylo ve snaze formování urychlit přikročeno k nucenému náboru mnoha zajatců jihoslovanského původu. To vyústilo do mnohých případů nekázně, odmítání poslušnosti a sporů.

Situace se vyřešila až odchodem části důstojníků a mužstva během jara 1917. Stejně tak i většina z téměř 1 000 Čechů a Slováků odešla do československé střelecké brigády, s jejímž budováním se přece jen pokročilo. Přesto se ve sboru nacházelo ještě na 280 Čechů, kteří se zčásti cítili být zavázáni nadále sloužit v srbském vojsku, zčásti pociťovali nedůvěru k českým orgánům v Rusku i k ruskému prostředí obecně.

Již koncem roku 1916 pak bylo rozhodnuto, že jednotky Srbského dobrovolnického sboru budou z Ruska transportovány na soluňskou frontu. Kvůli ponorkovému nebezpečí byl však zatím zformován pouze jeden prapor, v němž bylo i několik desítek Čechů. Byl odeslán přes Murmansk a Velkou Británii do Francie, odtud pak z Toulonu přes tuniskou Bizertu a řecký ostrov Milos do Soluně. Následně pak začaly opouštět Rusko další jednotky a do dubna 1918 byla většina jihoslovanského armádního sboru na soluňské frontě. Výjimku představoval doplňovací prapor, jenž uvázl ve víru ruské občanské války. Ten později začal spolupracovat s čs. legiemi, s nimiž setrval v Rusku až do roku 1919.

 

Do Francie

Během cesty přes Francii navázali někteří čeští důstojníci styky s Československou národní radou a informovali se o formujících se čs. jednotkách přímo ve Francii. Již koncem roku 1917 se 7 důstojníků a 23 vojáků po srbském souhlasu odebralo z Itálie, kde čekali na nalodění, odebralo zpět do Francie, kam zamířili za nově vznikajícími legionářskými pluky do Cognaku.

Žádostem o přeřazení do čs. legií pak srbské vojenské úřady nekladly překážky ani později a na jaře 1918 většina z českých dobrovolců v počtu asi 460 mužů ve dvou transportech opustila soluňskou frontu, aby se připojila k formující se Čs. brigádě ve Francii.

Petr Matějček

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…