Brno téměř čtyři měsíce vzdorovalo více než desetinásobné přesile

Obléhání Brna roku 1645 se zapsalo do naší vojenské historie zlatým písmem jako jedna z nejvýznamnějších událostí konce třicetileté války. Také jasně ukázalo, že k úspěšné obraně českých zemí nemusí vždy přispět jen vojáci, ale také sami jejich civilní obyvatelé organizovaní do domobrany či zeměbrany.

+3

Kritický počátek roku 1645

Vývoj válečných událostí počátku roku 1645 jsme si připomněli začátkem března v článku o bitvě u Jankova (viz ZDE), která je dodnes považována za jednu z rozhodujících událostí třicetileté války. Dnes se vrátíme také o 370 let zpět, do období jara a léta 1645, a připomeneme si hrdinnou obranu města a pevnosti Brna, jejíž význam je s bitvou u Jankova minimálně srovnatelný.

Poté, co švédský polní maršál Lennart Torstenson prakticky rozdrtil nové císařské vojsko u Jankova, vytáhl na Vídeň. Před rakouskou metropolí byl ale nucen zastavit, neboť jeho armáda byla značně vyčerpána a také se jí nedostávalo zásob, které byly nutné pro obléhání velkého města. V neposlední řadě jí stála v cestě obtížně překonatelná překážka – Dunaj. Odtáhl proto na Moravu, kde byla pro Švédy situace příznivější, neboť roku 1642 dobytá Olomouc tvořila dobrou operační základnu a otvírala Švédům zásobovací trasy do země. Operační trasu od Olomouce na Vídeň ale blokovala ještě jedna významná pevnost, kterou bylo město Brno.

Švédský maršál Torstenson celkem oprávněně předpokládal, že se jeho početná armáda dokáže s brněnskými valy hravě vypořádat. Oproti Vídni se v té době jednalo o poměrně malou pevnost, i když se do Brna po pádu Olomouce přesunuly všechny zemské úřady a město se začalo stávat moravskou metropolí. Ve prospěch Švédů hrál i fakt, že po jankovské bitvě v zemích Koruny české prakticky neexistovalo císařské vojsko, které by se mohlo Švédům postavit v poli, a sama brněnská posádka byla nepočetná, neboť se jednalo o necelých 500 vojáků. Torstenson tedy mohl počítat s tím, že se Brna zmocní stejně rychle jako 12. března téhož roku Jihlavy.

Situace císařských vojsk byla na druhou stranu velmi špatná. Zbytky otřesené habsburské armády se po Jankovu dávaly dohromady u Prahy, ale s jejich nasazením se nedalo v nejbližší době počítat. Čechy jako takové sice zůstávaly v rukou habsburských sil, ale situace na Moravě byla do značné míry opačná a právě přes Slezsko a Moravu mohla vést švédská operační linie až k Vídni. Za těchto okolností velmi záleželo na osobnosti velitele, který byl pověřen obranou Brna, coby poslední císařské bašty před rakouskou metropolí.

Nový velitel pevnosti a příprava Brna na obléhání

V tomto případě měl ale císař Ferdinand III. skutečně šťastnou ruku při výběru velitele obránců, neboť jím v březnu 1645 jmenoval plukovníka Jeana Louise Raduita de Souches. Tento sedmatřicetiletý rodák z francouzského La Rochel zpočátku mnoho důvěry nebudil. Už jen svým protestantským vyznáním, neboť se jednalo o francouzského hugenota. Je pravděpodobné, že mladý Jean Louise získal cenné zkušenosti s obléhací válkou v letech 1627-1628, kdy La Rochel obléhala francouzská armáda (tuto událost možná mnozí z čtenářů znají díky románu Alexandra Dumase Tři mušketýři). Po dobytí této poslední protestantské bašty francouzských hugenotů opustil de Souches své rodiště a vstoupil do služeb švédské armády, která v následujících letech prošla mnoha místy Evropy. Roku 1638 byl již švédským plukovníkem, nicméně jeho slibně se rozvíjející kariéru zakončily roku 1642 spory s generálem Torstenem Stålhandskem. Horkokrevný de Souches se nechal zatáhnout do souboje, po němž musel švédskou službu urychleně opustit. Pro schopného vojáka ale skýtala doba dostatek příležitostí a změny stran nebyly nijak neobvyklé, přičemž na vyznání se již příliš nehledělo. Rakouský arcivévoda Leopold Vilém, v té době generalissimus císařské armády, přijal Jeana Louise do habsburských služeb v hodnosti podplukovníka.

De Souches na sebe upozornil již během neúspěšného obléhání Olomouce roku 1644. Dne 22. března 1645 (podle jiných zdrojů již 14. března) byl plukovník de Souches císařem jmenován velitelem Brna. Počáteční nedůvěru nepočetné posádky ale záhy rozptýlil energickými přípravami města i pevnosti na možné obléhání. Staré městské opevnění nechal, jak to šlo, vyspravit, příkopy prohloubit, studny vyčistit a zřídil i nový mlýn poháněný dobytkem. Zorganizoval měšťanskou milici, takže počty obránců se ztrojnásobily. Také se snažil zásobit město pro případ dlouhého obléhání vším potřebným, včetně zbraní, k jejichž výrobě byli využiti i místní řemeslníci. V neposlední řadě nechal ke hradu Špilberk, který sice tvořil citadelu pevnosti, ale jinak byl od městského opevnění oddělen, vybudovat krytou cestu, která sloužila k zásobování (ta se také posléze stala častým cílem švédských útoků). Také nechal strhnout všechny budovy, které stály ve vzdálenosti do 600 kroků od městských hradeb.

Torstenson „ante portas“

Dne 3. května 1645 se obavy Brňanů naplnily, neboť Torstensonův předvoj přitáhl k moravské metropoli. Následujícího dne došel zbytek vojska, k němuž se připojil menší odřad vyslaný z Olomouce, a Torstenson vyslal k hradbám města vyjednavače s žádostí o kapitulaci města. Jean Louis Raduit de Souches jej stroze odmítl. Den poté, 5. května, začalo ostřelování Brna i Špilberku švédským dělostřelectvem, přičemž Švédové podnikli i první pokus o útok, který měl prověřit odhodlanost obránců. Švédové byli tvrdě odraženi a Torstensonovy naděje na rychlé dobytí města vzaly za své. Začalo pravidelné obléhání se vším, co k němu náleželo. S neprodyšným obklíčením města, vykopáním kontrvalační linie (základní zákopová linie kolem obléhané pevnosti) a od ní pak kopáním přibližovacích zákopů (sap), kopáním krytých obléhacích baterií, kopáním minových podkopů a se spoustou další většinou kopáčské práce.

Ani obránci ale neseděli se založenýma rukama a proti obléhatelům podnikli několik úspěšných výpadů. Jeden z nich 15. května Švédy zaskočil a způsobil jim značné ztráty. Obdobně úspěšný byl výpad 26. května. Malých či velkých úspěšných výpadů provedli obránci bezpočet. Při výpadu se obránci zpravidla pokoušeli co nejvíce poškodit přibližovací zákopy Švédů, zatlouct či jinak poškodit obléhací děla, poničit materiál potřebný k výstavbě zákopů, odvléci do města připravenou košatinu, odcizit zásoby či odvést koně a dobytek atd. Docházelo při tom také k těžkým bojům zblízka ve stísněném prostředí okopů, takže válka mohla v lecčem připomínat tuhé moderní zákopové boje první světové války, které se jaksi nehodí k romantické představě elegantní války mušketýrů.

Válka pod zemí, i válka v noci

Záhy došlo ze švédské strany k pokusům podkopat se pod Špilberk a poškodit jeho opevnění položením miny. Obránci pro změnu k ničení podkopů obléhatelů používali protiminy, což znamená, že hloubili podkopy proti směru postupu obléhatelů v nižší úrovni a pokud se dostali na jejich úroveň, položili malou nálož, jejíž exploze zavalila a zničila podkopy útočníků. Stávalo se také, že na sebe protivníci narazili v podzemí, když se trasy podkopů protnuly (směr a vzdálenost kopání protivníků bylo možno určovat jen sluchem). Pak docházelo k brutálnímu boji zblízka na nože, pistole a ruční granáty. Práce na minových podkopech ale probíhaly pomalu, neboť i zdatní minéři dokázali vykopat jen 4-6 metrů tunelu za den. O intenzitě minové války svědčí i fakt, že za jeden a půl měsíce Švédové spotřebovali 17,5 tuny střelného prachu. Poté se jim zásoby začínaly krátit a intenzita obléhacích bojů částečně opadla. V době, kdy obě strany šetřily prachem, docházelo na hradbách a v zákopech k divokým bitkám kameny.

Po téměř dvou měsících obléhání se situace obránců stávala kritickou, hlavně proto, že ve městě i na hradě docházel střelný prach. Nicméně hrdinná obrana Brna nezůstala bez podpory vnějších císařských sil. A tak 15. června (podle jiných zdrojů až 26. června) 1645 dorazil k městu císařský plukovník Pachoy s asi 600-800 muži, během nočních hodin napadl obléhatele a během následného zmatku se podařilo asi 400 císařských jezdců vedených podplukovníkem hrabětem z Vrbna proniknout do pevnosti a vedle posil přivézt i tolik potřebný prach.

Tato trpká zkušenost přivedla Torstensonovy Švédy k nutnosti vybudovat také cirkumvalační linii (v podstatě obdoba kontrvalační linie obrácená proti případnému útoku na obléhající zvenčí). Na tomto místě je třeba také připomenout, že obléhání pevnosti bylo značnou zátěží nejen pro obléhané, ale i pro obléhající. Vedle neustálé dřiny na výkopových a podkopových pracích je nutné si uvědomit, že vojenské tábory 17. století nebyly z hlediska základní hygieny právě na výši, zvláště pokud delší dobu setrvávaly na jednom místě. Není proto divu, že nemoci v nich často jen bujely. Také obléhající armády se musely něčím živit a zajištění zásobování z okolí bylo tím problematičtější, čím déle se obléhání vleklo, neboť kraj byl čím dál více vyjedený. Obléhatelům nebylo nakloněno ani počasí, neboť léto roku 1645 bylo studené a deštivé, což vedle nepohodlí v polním ležení také ztěžovalo obléhací práce.

Přicházejí Sedmihradci – poslední fáze obléhání

Počátkem července se Švédům konečně podařilo vybudovat kryté obléhací baterie v blízkosti Špilberku, takže ostřelování brněnské citadely nabralo nový rozměr. V této chvíli se stalo pouze otázkou času, kdy těžká děla vytvoří v opevnění průlom, do kterého bude možno vést pěší zteč. Nicméně po dvou měsících obléhání, ztěžovaného úspěšnými výpady, již i Švédům docházely síly a zásoby. Původní Torstensonův výrok, že město dobude za tři dny a Špilberk za osm dní, se zdál jako špatný vtip.

Ani situace obránců ale nebyla dobrá. Další ránu pro obléhané Brňany představoval 19. července příchod posil do tábora Švédů. Z východu totiž konečně dorazil kontingent vyslaný sedmihradským knížetem Jiřím Rákoczim, čítající 7.000-10.000 mužů, převážně lehkých jezdců, které Torstenson očekával již před Vídní. Počet obléhajících tak dosáhl asi 28.000 vojáků. Tato posila ale paradoxně znamenala pro Torstensona, kterého čím dál více sužovala dna a jenž byl v těchto dnech upoután na lůžko (obléhání během jeho indispozice vedl generál Kaspar Kornelius Mortaigne de Potelles), spíš přítěž. Lehké jezdectvo se při obléhání nemohlo příliš uplatnit, ale naopak samo muselo být živeno a životní úroveň ve stísněném polním ležení také příliš nevylepšilo. Nicméně čerstvé síly a hlavně zásoby přece jen pozvedly Švédy na duchu a obléhání se znovu rozeběhlo se vší urputností. Na intenzitě nabylo i dělostřelecké bombardování, neboť Švédové přitáhli z Olomouce dvě těžká 30 a 36 liberní děla nazvaná „Kočka“ a „Myš“.

Generální útok a legenda o poledni

Přes intenzivní nasazení se Švédům před Brnem dařilo čím dál hůř. Vedle problémů se zásobováním a s rozmáhajícími se nemocemi je začalo tísnit a znepokojovat císařské vojsko, které sice nebylo tak silné, aby se jim mohlo postavit v bitvě, ale bylo dostatečně početné, aby podnikalo útoky na předsunuté švédské posádky a vedlo proti Torstensonovi úspěšnou malou válku (v moderní terminologii guerillovou, či partizánskou), v níž i díky početným uherským a chorvatským jednotkám vždy vynikalo. Obránci Brna vedení neúnavným de Souchesem, nebo v době jeho zdravotní indispozice hrabětem z Vrbna, přes svoji těžkou situaci neumdlévali na duchu a kladli sveřepý odpor. Na udržení vysoké morálky obležených měl nemalou zásluhu jezuitský páter Martin Středa, který jak vojáky, tak měšťanské milice povzbuzoval i během bojů. Jeho zásluhy na uhájení města vyzvedl i sám de Souches.

V polovině srpna již dělostřelbou a minami poničené a pobořené hradby dávaly útočníkům šance na úspěch zteče, a tak Torstenson na 15. srpen, svátek Nanebevzetí Panny Marie, vyhlásil generální útok na město. Ten měl být veden do dvou průlomů na severní straně hradeb. Na hlavním směru útoku byli Švédové přivítáni přívalem ručních granátů a postup se zastavil na barikádě postavené ze suti z rozstřílených zdí. V druhém průlomu se při obraně vyznamenali měšťané a studentská legie přesnou palbou. I zde útočníci záhy zjistili, že průlom je provizorně přehrazen a museli ustoupit. Po dopoledním neúspěchu přišel hlavní nápor kolem páté hodiny odpolední, a to dokonce na šesti místech: na Petrov, na Židovskou bránu, před jezuitskou kolej, před svatého Tomáše, na Špilberk a na krytou cestu. Ani toto poslední vzepjetí útočníků ale pro tuhý odpor neuspělo. Sám de Souches velel na Petrově, dle potřeby se ale přesunoval i na jiná místa, kde nabral útok na intenzitě. Jízdní zálohy připravené zasáhnout v případě proniknutí Švédů do města vedli hrabě z Vrbna a hrabě z Bubna. U svatého Tomáše se to Švédům téměř podařilo. Po těžkých celodenních bojích byli Švédové na všech směrech odraženi a vytlačeni zpět. Generální útok selhal.

Ke generálnímu útoku se také váže dodnes živá legenda o tom, jak švédský vrchní velitel vyhlásil, že pokud Brno nepadne do poledne, zanechá boje a odtáhne pryč. Když bylo zle tísněným Brňanům nejhůře, nechali v klášteře na Petrově zvonit poledne o hodinu dřív. Švédský velitel poté skutečně zastavil útok a odtáhl pryč. Legenda má samozřejmě fiktivní kořeny, boje 15. srpna utichly až s příchodem noci, ale na Petrově se dodnes zvoní poledne již v jedenáct.

Následující den předali obránci Švédům těla padlých důstojníků, která byla umytá, oblečená v čistých rubáších a uložena v nových rakvích. Nejednalo se jen o galantní gesto, ale také o demonstraci dostatku zásob obránců. Téhož dne došlo k dalším menším bojům, neboť de Souches odmítl nabízené příměří. Následujícího dne došla k Brnu zpráva, že sedmihradský kníže podepsal s císařem mírovou smlouvu a jeho jednotky se začaly chystat k odchodu. Po tomto neúspěchu měl Torstenson Brna již tak akorát a rozhodl se obléhání zanechat. V následujících dnech došlo k postupnému stahování švédských a sedmihradských sil a 23. května opustili poslední švédští vojáci tábor před nepokořenou moravskou metropolí.

Konečné zúčtování a důsledky obléhání Brna

Torstensonovy Švédy a Rákoczyho Sedmihradce, jejichž celkové síly se odhadují až na 28.000 vojáků, stálo obléhání Brna přibližně 8.000 mužů. Oproti tomu císařští vojáci a Brňané ztratili z asi 1.500 mužů 250 padlých a 150 raněných. Tento až těžko uvěřitelný nepoměr je ale snáze pochopitelný, pokud si uvědomíme, že útočník čelící obránci krytému opevněním vždy potřebuje několikanásobně větší síly a také jeho ztráty jsou výrazně vyšší. Švédy stály také nemálo sil útoky vnějších císařských vojsk napadající jejich předsunutá postavení. K bojovým ztrátám je třeba připočítat i ztráty nebojové, které v časech třicetileté války u každého vojska převyšovaly ztráty bojové. Jednalo se primárně o následky nemocí, zvláště poté, co Sedmihradci zavlekli do švédského tábora morovou nákazu.

Ztráty mužstva byly pro Švédy zlé, ale horší byla ztráta strategické iniciativy. Téměř čtyři měsíce strávené před Brnem daly císařským dostatek času k reorganizaci svých ozbrojených sil a k vybudování nové armády. Rakouské země byly z větší části ochráněny před válečnými útrapami a Švédové nebyli schopni úspěšně zakončit tažení na Vídeň. Habsburský císař dostal příležitost nabrat po katastrofě u Jankova druhý dech a konsolidovat obranu dědičných zemí. V zemích Koruny české byl k obraně země povolán každý desátý muž, v Horních Rakousích každý pátý. Švédská armáda ale utrpěla ještě jednu zásadní ztrátu. Po tažení roku 1645 se zdravotní stav maršála Torstensona zhoršil natolik, že byl nucen rezignovat na své vrchní velení. Dna, které pobyt v polních táborech a během tažení vysloveně prospíval, jej trápila natolik, že nebyl dalších operací v poli schopen. Švédové tak přišli o jednoho ze svých nejúspěšnějších vojevůdců.

Další osudy vrchních velitelů

Pro polního maršála Lennarta Torstenssona bylo obléhání Brna již jen labutí písní jeho vojenského génia. Dna a revmatismus jej těžce sužovaly již v předchozích letech a během tažení roku 1645 dosáhly potíže nesnesitelného stupně. Po své rezignaci na velení se v létě 1646 vrátil do Švédska. V následujícím roce byl povýšen na hraběte a od roku 1648 až do své smrti 7. dubna 1651 zastával funkci generálního guvernéra všech západošvédských provincií. Bezpochyby se jednalo jednoho z nejlepších vojevůdců třicetileté války.

Na druhé straně pro Jeana Louise Raduita de Souches bylo obléhání Brna počátkem jeho oslnivé vojenské kariéry v císařských službách. Záhy po ukončení obléhání postoupil do hodnosti generála-polního strážmistra (ekvivalent pozdějšího generálmajora) a roku 1646 byl povýšen mezi svobodné pány. Úspěšně se účastnil dalších bojů třicetileté války, mezi jeho triumfy lze zařadit například dobytí Jihlavy roku 1647. Konec války jej zastihl v hodnosti polního podmaršála a velícího generála na Moravě, kde také roku 1649 obdržel inkolát s podmínkou, že do tří let konvertuje ke katolicismu, což se také stalo. V letech 1657-1660 se zúčastnil první severní války v Polsku a ve švédských Pomořanech vedle Raimunda Montecuccoliho, který byl vrchním velitelem císařských sil. Polnímu maršálu Montecuccolimu sekundoval také v letech 1663-1664 během války s Turkem. Také již v hodnosti polního maršála velel císařské severní armádě, která Osmanům uštědřila nejednu porážku na Slovensku. Jeho největším úspěchem bylo vítězství v bitvě u Levic. Stal se císařským komorníkem, tajným radou, členem dvorské válečné rady (předchůdce ministerstva války), dočkal se povýšení na hraběte a zastával vysoké vojenské funkce, například generálního velitele slavonské hranice. Přesto příliš dobře nevycházel se svým kolegou a hlavním (a úspěšnějším) konkurentem císařským generalissimem Raimundem hrabětem Montecuccolim. Roku 1674 velel císařskému sboru ve válce s Francií, ale jeho čím dál větší neochota respektovat nadřízené, v tomto případě Viléma III. Oranžského, vedla k problémům se subordinací a k těžkým ztrátám v bitvě u Seneffe 11. srpna 1674. Poté byl de Souches odvolán z velení, odešel do ústraní a usadil se v Brně, kde také 6. srpna 1683 zemřel. Přes jeho k stáru svárlivou povahu i jeho můžeme považovat za jednoho z nejlepších císařských generálů poloviny 17. století, který se významnou měrou zapsal do našich dějin.

Odměny pro věrné město Brno

Úspěšná obrana moravské metropole samozřejmě neunikla pozornosti císaře Ferdinanda III. Mnoho měšťanů i studentů bylo dle svých zásluh individuálně odměněno, nejeden Brňan se dočkal povýšení do šlechtického stavu, včetně celé městské rady. Městu byly kompenzovány materiální ztráty formou úlevy z daní, vedle toho byly městu na šest let odpuštěny veškeré daně a přirážky týkající se vojska. Roku 1647 ještě císař osvobodil město od placení mýt a cel. Z vojenských velitelů byli nevíce odměněni za příkladné služby vedle samotného de Souchese také velitel Špilberku, jednoruký Jiří Jakub Ogilvy, a hrabata z Vrbna a z Bubna.

Obléhání Brna roku 1645 se zapsalo do naší vojenské historie zlatým písmem jako jedna z nejvýznamnějších událostí konce třicetileté války. Srovnatelná, i když zdaleka ne tak těžká, obléhání pravobřežní Prahy roku 1648 (viz ZDE) jasně dokládají, že k úspěšné obraně českých zemí nepřispěli vždy jen vojáci, ale také sami její civilní obyvatelé ve formě domobrany či zeměbrany.

Zdeněk Munzar