Částečná mobilizace v květnu 1938: od domněnek k faktům

V jarních dnech roku 1938 se politická situace v Československu vyhrotila natolik, že vláda vyhlásila částečnou mobilizaci. Jaké kroky k ní vedly a co stálo v jejím pozadí? Dosud málo známé skutečnosti přináší materiál historika VHÚ Karla Straky.

Týdny po přivtělení Rakouska k Třetí říši v březnu 1938 charakterizoval zvláštní neklid. Demokraté v Československu vycítili, že anšlus nebyl tečkou za změnami stávajícího stavu v Evropě.

Tuto dobu plnou napětí nesli těžce především čeští lidé v pohraničí českých zemí. Jejich vlastenecké cítění bylo den za dnem uráženo troufalostí sudetoněmeckých radikálů. O dramatické hloubce tehdejší atmosféry výstižně vypovídá autentický výrok jednoho Severočecha, zralého muže středních let. Do svého deníku si 10. dubna 1938 zapsal: „Je těžko být v dnešních dobách člověkem a ještě těžší je být Čechem ve zdejším poněmčeném kraji.“

Členové a sympatizanti Sudetoněmecké strany (SdP) pozbývali respektu před institucemi státní moci. Opatrný postup čs. bezpečnostních orgánů měl neblahý vliv na morální stav českého obyvatelstva. Šířil se v něm pocit chybějící opory o síly vlastního státu.

Málokdo si však tehdy připouštěl a uvědomoval si skutečnost, že politiku vládní koalice vůči SdP určují ohledy na zahraničně politické vyznění každého jejího kroku. Čs. diplomacie a vnitřní správa státu vycházely z faktu, že řady zastánců německé menšiny se v Evropě zmnožují, zatímco existenčním zájmům Československé republiky se z mnoha důvodů a na mnoha rozhodujících místech nedostává adekvátního sluchu, a to ani mezi tradičními spojenci a přáteli.

Vojenskému i bezpečnostnímu zpravodajskému aparátu docházely stále četnější zprávy o tom, že se za hranicemi, v říši, chystá napadení pohraničního území českých zemí. Uskutečnit jej měly nejpravděpodobněji polovojenské formace. Rozlišit realitu od fikce a informace verifikovat bylo ovšem nesmírně obtížné.

Napětí se však stupňovalo. Již na podzim 1937 premiér Milan Hodža vyslal ministra zahraničních věcí Kamila Kroftu do Paříže s pověřením zjistit, zda Francie poskytne Československu vojenskou pomoc i v případě takovéhoto druhu narušení čs. suverenity a bezpečnosti. Tehdy ještě ústní příslib Krofta domů přivezl.

Zprávy agentů

Zjara 1938 se projevovala tendence interpretovat získanou zpravodajskou materii pod silným dojmem nedávných rakouských událostí. Agenturní zpráva o koncentraci německých vojsk z 18. a 19. května zapůsobila v těchto podmínkách jako jiskra v explozivním prostředí. Pocházela od člena agenturní sítě 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu, kterou řídila Předsunutá agenturní ústředna Táňa se stanovištěm v Plzni.

Byl jím někdejší sociálně-demokratický starosta Lipska Willy Lange (nar. 20. 5. 1899 v Oederau), který emigroval před nacisty do Československa. Žil v Karlových Varech, kde působil jako dopisovatel listu Prager Presse. Podle nejnovějšího výzkumu autora tohoto příspěvku jej v evidenci 2. oddělení Hlavního štábu vedli nejprve jako agenta-chodce a pak jako schránku.

K němu se sbíhaly zprávy ze sítě subagentů, síť přitom okrývala celé Německo. K 1. dubnu 1938 ji tvořilo 34 osob. Byli mezi nimi zastoupeni železničáři či obchodní cestující, u nichž nebylo nápadné, že se často pohybují po celé říši (blíže Karel Straka, Agenturní síť čs. armády v Čechách a v Německu (1937–1938). Historie a vojenství 2012, č. 4, s. 46–66).

Z rozboru zpráv od Langeho vyplynulo, že především v Sasku a částečně též v severovýchodním Bavorsku se seskupovaly části deseti divizí. Dlouhá desetiletí se v tuzemské i zahraniční historiografii diskutovala – a dosud se diskutuje – otázka, zda němečtí nacisté měli v květnu 1938 v úmyslu Československo napadnout. Některé interpretace mají až fantaskní nádech, chybí jim ovšem hodnověrný materiálový podklad.

K jistým pohybům německých vojsk před kritickými dny skutečně docházelo. Nejnovější výzkum ale závažně naznačuje, že měly jiný smysl, než napadnout čs. území, případně demonstrovat vojenskou sílu Hitlerovy říše v době konání obecních voleb v Československu. Manifest síly nacisté skutečně uplatňovali, ale až později, v srpnu 1938, kdy v blízkosti čs. státních hranic zahájili velké podzimní manévry. Analytici zpravodajského oddělení Generálního štábu francouzské armády došli na základě rozboru zpráv ze své nebývale hodnotné agenturní sítě na území Německa k závěru, že část německých vojsk se v květnu 1938 přesouvala do rozlehlých výcvikových prostorů Grafenwöhr v Bavorsku a Königsbrück v Sasku. Z operačního hlediska se oba nacházely ve značné blízkosti státních hranic Československé republiky.

Z čs. perspektivy k tomu dodejme, že Langeho dobře fungující agentura přesuny vskutku zaznamenala. Pražské zpravodajské ústředí zprávám o nich dodalo interpretaci, kterou alarmujícím způsobem podpořila rakouská zkušenost a tehdy aktuální politické napětí v Československu.

Posílení morálky

Vláda se urgentními sděleními vojáků zabývala na mimořádném zasedání 20. května 1938. Výsledek jednání znamenal kompromis. Kabinet se po zvážení celkové situace nedomníval, že by Německo bylo ochotno a schopno v daném okamžiku rozpoutat válku. Podezření, že se země ocitla ve stavu ohrožení, ale existovalo, a tak mu odpovědnost velela zvýšit míru obranyschopnosti.

Šlo o syntézu ohledů na složitou zahraničně-politickou pozici Československa a současně na nejnutnější zájmy obrany státu. Konkrétně ji vyjádřil rozkaz, jímž se na výjimečné cvičení povolávali příslušníci 1. ročníku I. zálohy, tj. odvodního ročníku 1935, a dále starší záložníci, vybraní předem za účelem aktivování zvláštních útvarů. Početní stav armády vzrostl zakrátko na 383 000 mužů.

Ať již byly příčiny květnové krize jakékoliv, nesporné je, že tzv. mimořádná vojenská opatření nebývale ozdravila a posílila morální stav obyvatelstva, což se zpětnovazebně přeneslo i na armádu. Sebedůvěra vojáků z povolání, aktivního mužstva i povolaných záloh prudce vzrostla, zvláště když příslušníci armády spatřili na vlastní oči novinky, jež přinesla dosavadní modernizace vojsk a výstavba opevnění. Sebevědomí a ambice vojenského velení ovlivňovat politická rozhodnutí se zásadně zvýšily.

Z výzkumných sond, provedených autorem tohoto článku, ale vyplývá, že praxe ostrahy hranic odhalila četné případy nedořešenosti nových metod mobilizačního doplňování vojsk. Jejich ostré použití se uskutečnilo mnohdy jen několik měsíců po zavedení, v extrémních případech i týdnů. Nikdo s nimi neměl praktickou zkušenost. Předcházející cvičení, při nichž by se prověřily teoretické předpoklady, se nestačila uskutečnit. V polních podmínkách kvůli tomu docházelo k velmi závažným kolizím. Na vině byly nejednotnost velitelských struktur, nedořešená organizace a nedostatek materiálu, mnohdy klíčového. Pověstná rychlost květnového nástupu se kvůli tomu nemohla objektivně stát synonymem okamžité bojové připravenosti (blíže Karel Straka, Skupina 1, nestandardní vyšší jednotka zajištění hranic od jara do podzimu 1938 (I. část). Historie a vojenství 2011, č. 4, s. 4–23).

Z ryze vojenských hledisek měla ostraha hranic problematický přínos pro případnou obranu země. Tento stupeň obranných opatření totiž předpokládal brzké vyhlášení mobilizace, k čemuž ovšem nedošlo. Do počátku června 1938, kdy byla mimořádná opatření postupně utlumena a odvolávána, vznikla pouze neúplná ostrahová sestava vojsk. Bez mobilizačního doplnění se její defenzívní hodnota proti razantnímu napadení jeví jako nedostatečná. Získala spíše politický smysl jako demonstrace síly a odhodlání bránit se.

Maďaři ustoupili

Nástup armády ovšem silně zapůsobil na nestátotvornou německou a maďarskou menšinu, jelikož opatření měla celostátní povahu. Sebevědomí německých extrémistů se sice načas oslabilo, ale pevná organizace SdP a určující ideologická linie, tehdy již v zásadě nacistická, zůstaly ovšem nedotčeny. Naproti tomu maďarská menšina reagovala téměř okamžitým zanecháním své tehdy aktuální agitace za Velké Maďarsko. Tuto skutečnost je možné interpretovat tak, že v prostředí této minority nepůsobila totalitární strana masového typu, jakou byla SdP, jež fakticky usměrňovala chování téměř celé německé menšiny a její postoj k čs. státu.

Demokraté v Československu vyšli z květnové krize naproti tomu subjektivně posíleni. Věřili, že nezůstanou sami a při novém ohrožení vydrží téměř vše. Květen 1938 měl především v tom svou jedinečnou cenu. Zhodnotila se v září téhož roku.

 Karel Straka