Cesta do NATO: od Varšavské smlouvy k Partnerství pro mír

Ještě na počátku roku 1989 bylo nepředstavitelné, že se NATO za deset let rozšíří do střední Evropy. V té době bylo Československo věrným členem Varšavské smlouvy (a tedy sovětským satelitem) a nebylo tak možné hovořit o samostatné bezpečnostní politice. Její vznik spadá až do období po listopadu 1989, kdy jejím ideovým tvůrcem byl prezident Václav Havel. Přinášíme vám další text, kterým mapujeme historii vstupu České republiky do NATO a její existenci v této organizaci v uplynulých 20 letech.

 

Na procesu přibližování ke státům NATO se podíleli i další aktéři – Havlovo okolí, ministerstvo zahraničí v čele s Jiřím Dienstbierem a po vojenské stránce rovněž resort obrany a vojáci v zahraničních operacích. Následující text se soustředí na Havlův úhel pohledu i na působení dalších vybraných československých (českých) aktérů (osob i institucí), poskytuje základní přehled, nejde o zevrubnou analýzu.

 

Kořeny nových vztahů

Obvykle se uvádí, že konkrétní přibližování České republiky k NATO začalo roku 1994, kdy odstartoval program Partnerství pro mír (Partnership for Peace – PfP), který měl za cíl posílit kontakty mezi členskými a nečlenskými státy NATO. České republice, Maďarsku a Polsku pak v roce 1999 přinesl přímo možnost do Aliance vstoupit. Zároveň nicméně platí, že kořeny budování nových vztahů a posilování vzájemné důvěry mezi Prahou a NATO je možné hledat již v období předcházejícím, tedy v letech 1990 až 1993. Do tohoto procesu vstupovalo několik aktérů.

Na prvním místě je nutné zmínit prezidenta Václava Havla, který byl řadu let po Sametové revoluci hlavním zahraničněpolitickým představitelem země. Havlovy názory nicméně prošly určitou proměnou. Po nějakou dobu předpokládal, že NATO a Varšavská smlouva budou postupně směřovat „k ideálu úplně nového bezpečnostního systému, který by předvídal sjednocenou Evropu“. Z Havlova projevu předneseného 10. května 1990 ve Štrasburku je však zřejmé, že nikdy nekladl mezi oběma vojenskými uskupeními rovnítko. „Zatímco NATO vzniklo jakožto nástroj obrany západoevropských demokracií proti nebezpečí expanze stalinského Sovětského svazu, Varšavský pakt vznikl naopak jako jakási odnož Sovětské armády a nástroj sovětské politiky,“ uvedl Havel.

Postupně bylo patrné, že základem nové bezpečnostní struktury v Evropě bude reformované NATO, což také Havel brzy rozpoznal. Dne 21. března 1991 v Bruselu hovořil o tom, že Československo (podobně jako Polsko a Maďarsko) přikládá spolupráci s Aliancí velký význam. V tu dobu ale členství ještě nebylo ve hře, což si Havel také uvědomoval. Do budoucna však již členství země v NATO začal rozvažovat. „Aliance zemí, které spojuje ideál svobody a demokracie, by se neměla natrvalo uzavírat sousedním zemím, které směřují k témuž cíli,“ uvedl v Bruselu Havel. Tato slova zazněla v situaci, kdy se již drolila Varšavská smlouva, jejíž dějiny se uzavřely 1. července 1991 v Praze. Protokol o rozpuštění Varšavské smlouvy podepsal právě prezident Havel dílem náhody perem od ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, které si šéf diplomacie přivezl ze zasedání v bruselském sídle Aliance – v anglické verzi zde stálo: NATO. V následujících letech se Havel vyprofiloval v předního obhájce českého členství v NATO na domácí i zahraniční půdě.

Dne 12. října 1993 v Poslanecké sněmovně Havel shrnul důvody, proč Česká republika usiluje o členství v NATO. Integraci do tohoto uskupení chápal jako cestu, jak se české země ležící v centru Evropy mohou přihlásit ke spoluodpovědnosti za evropskou bezpečnost. Nešlo tedy jen o vlastní bezpečnostní záruky, ale také o širší pojetí evropské bezpečnosti. Podle Havla také Česká republika vždy patřila k západoevropskému kulturnímu okruhu a hlásí se tak k hodnotám euroamerické civilizace, „jako je občanská společnost, parlamentní demokracie, pluralitní politický systém, právní stát založený na respektu k jedinečné lidské bytosti a jejím právům a svobodám, liberální tržní ekonomika.“ Podle prezidenta šlo přesně o hodnoty, které má NATO za úkol bránit. Podle Havla je navíc lekce plynoucí z Mnichova taková, že Česká republika musí být součástí fungujícího systému kolektivní obrany.

Směrem k Rusku Havel v projevu mimo jiné hovořil o tom, že jsou v zásadě dvě varianty – buď „v Rusku zvítězí demokratické síly, které pochopí, že NATO není nepřítel Ruska, (…) druhou možností ovšem je, že v Rusku – nepochybně dočasně – zvítězí síly, které nejsou schopny zapomenout na imperiální ambice někdejšího Sovětského svazu, síly šovinistické, velkoruské, kryptokomunistické, kryptototalitní.“ O rok později Havel v rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera přímo řekl: „Rusko nemá právo diktovat jiným národům, kam se smějí či nesmějí hlásit, anebo diktovat různým bezpečnostním svazkům, koho smějí či nesmějí přijmout. Záleží na rozhodnosti Severoatlantické aliance a těch zemí, které se ucházejí o členství, aby tento princip prosadily a aby přesvědčily Rusy, že rozšiřování není namířeno proti nim.“

Havel tedy sehrál roli klíčového politického činitele a ideového hybatele, který Českou republiku autenticky v zahraničí reprezentoval. Navíc i jeho jméno lákalo do Prahy důležité návštěvy z ciziny. Není proto náhodou, že počátkem roku 1994, kdy se rozbíhal projekt Partnerství pro mír (PfP), Havel v Praze hostil Billa Clintona (americký prezident tehdy mimo jiné v Redutě zahrál na saxofon).

 

Vrstvy a aktéři

Proces přibližování k NATO v období let 1990 až 1993 byl pochopitelně mnohovrstevný. Kromě Havla v něm sehrálo důležitou roli i jeho okolí. Havlův poradce Alexandr Vondra v únoru 1991 v souvislosti s válkou v Zálivu a dalšími tehdejšími ohnisky napětí (Pobaltí, Balkán) prohlásil, že Československo hledá garance pro svoji bezpečnost a že by NATO mohlo zvážit nějakou formu dohody či deklarace, kterou by tyto garance poskytlo. Toto vyjádření je možné brát jako jeden z euroatlantických hlasů na veřejné scéně. Navíc padlo v době, kdy v Zálivu působil Československý samostatný protichemický prapor, který byl součástí koaliční snahy vypudit Saddáma Husajna z Kuvajtu.

Dalším aktérem bylo ministerstvo zahraničí v čele s Jiřím Dienstbierem, které systematicky vztahy s bývalými nepřáteli z NATO rozvíjelo. Samotný Dienstbier podle názoru některých pamětníků déle než Havlovo okolí sázel na budování evropské bezpečnosti na bázi helsinského procesu. Na základě výstupů současného výzkumu je tuto tezi zatím těžké ověřit, nicméně platí, že i Dienstbier budoval vztahy s důležitými politiky na Západě. Každopádně i Dienstbier si uvědomoval, že Československo potřebuje získat trvalé bezpečnostní záruky. Tomu odpovídala i některá jednání, která vedl se svým americkým protějškem Jamesem Bakerem. (Samostatnou kapitolou je to, jak se měnil vztah NATO k bývalým nepřátelům z Varšavské smlouvy. Nicméně z institucionálního hlediska bylo důležité, že 7. listopadu 1991 byla na zasedání rady NATO v Římě vytvořena Rada pro spolupráci (NACC) umožňující širší dialog mezi NATO a střední a východní Evropou.)

Pozoruhodné bylo, jak na proměnu mezinárodní atmosféry v letech 1990 až 1993 reagoval resort obrany. V této době je již možné mluvit o tom, že navazoval vlastní zahraniční kontakty na nejrůznějších úrovních. Důležitou roli hrálo rozvíjení vztahů s Aliancí.

Významným aktérem, který ovlivnil české směřování do NATO, byli vojáci, kteří v 90. letech vyjížděli do zahraničních operací. Na začátku stojí již zmiňované působení československých chemiků v Zálivu. Historický okamžik se odehrál již na počátku mise: mezipřistání prvního letadla nesoucího Čechoslováky se uskutečnilo na americké základně v Torrejónu nedaleko španělské metropole Madridu. Po dlouhém období nepřátelství se zde československá jednotka setkala s americkými vojáky jako se spojenci. Chemici v Zálivu své úkoly splnili, čímž jako první ukázali, že na českého (a slovenského) vojáka v zahraničí je spolehnutí. V jejích šlépějích pak kráčeli i čeští vojáci na Balkáně.

Petr Janoušek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha