Čeští vojáci pod modrou vlajkou OSN. Již 25 let.

Letos uplynulo již 25 let od první účasti našich vojáků v mírových misích Organizace spojených národů. Vysláním prvních čs. důstojníků do misí OSN byla koncem roku 1988 pověřena Správa zahraničních vztahů Generálního štábu ČSLA, které tehdy velel plk. JUDr. Jiří Jindra. Tato složka se dosud zabývala především kontakty se zahraničními vojenskými a leteckými přidělenci v Praze, ale také např. problematikou inspekcí podle Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu z 11. prosince 1987.

 

Čeští vojáci začali v mírových (peacekeepingových) misích OSN působit od ledna 1989, kdy se pod velením pplk. JUDr. Miroslava Tůmy prvních sedm důstojníků ČSLA zúčastnilo mise UNAVEM I (United Nations Angola Verification Mission), která měla za úkol ověřovat odsun kubánských jednotek z jižní části Angoly na sever a odtud postupně na Kubu. Podmínky pro účast v misi byly v podstatě tři – náležitá znalost angličtiny, dobrý zdravotní stav a příslušnost k pozemnímu vojsku. Řidičský průkaz se potom považoval za samozřejmost.

Miroslav Tůma k tomu po letech dodává: „S jazyky v misi to bylo velice zajímavé. Zpočátku jsme měli například problémy se specifickou podobou angličtiny Indů a Jordánců. V Angole jsme se museli začít také učit portugalsky, abychom mohli jednat s místními lidmi, nakupovat na trhu a podobně, protože ne vždy byl po ruce tlumočník. Náš sympatický velitel mise brazilský generál Péricles Ferreira Gomes nám proto zařídil takový rychlokurs v campu u Brazilců, kteří tam stavěli jakousi přehradu. Kubánský styčný důstojník sice uměl dobře anglicky, ale odvoz vojenské techniky se však prováděl na sovětských lodích a tak jsme se s jejich kapitány pro změnu domlouvali rusky…

Tuto misi OSN tehdy tvořilo pouhých sedmdesát vojenských pozorovatelů z deseti států – Alžíru, Argentiny, Brazílie, Konga (Brazzaville), Československa, Indie, Jordánska, Norska, Španělska a Jugoslávie. Člověk na to nebyl vůbec připraven. My byli tehdy ve Varšavské smlouvě, Norové potom v NATO. Ale můj norský zástupce v týmu se zkušenostmi z mise v Kašmíru, to, že mu velím, bral zcela v klidu. Oni se na nás ze země Varšavské smlouvy dívali všichni zpočátku trochu jako na exoty, ale my jim rychle dokázali, že jsme stejní profesionálové jako oni. Všichni jsme byli kolegové a přátelé: Hledali jsme jordánskému kolegovi kompasem, kde je Mekka a já jako velitel při rozdělování služeb bral v potaz, že španělský kolega půjde v neděli dopoledne do kostela. Společně jsme chodili i do místních hospůdek a dokonce jsme si založili i malou kapelu…

Na angolskou krajinu a místní lidí se také nedá zapomenout. Přál bych vám vidět kaňon Tundavala, mořské pobřeží u Namibe, nádherné pohoří Serra de Leba či lidi z kmenů Mumuila a Mukubala…“

 

Dva měsíce po odjezdu Tůmovy skupiny do Angoly, byla do Afriky vyslána další skupina dvaceti důstojníků. Ti se měli jako vojenští pozorovatelé OSN zúčastnit mise UNTAG (United Nations Transition Assistence Group), která měla pomoci naplňovat mandát, jenž se týkal přípravy a provedení voleb a získání samostatnosti v Nambii.

Vzpomíná ing. Josef Vítek: „V roce 1988 se OSN obrátila i na Československo s požadavkem o vyslání cca 25 důstojníků ve funkci vojenských pozorovatelů OSN. Vybrali se starší plukovníci z generálního štábu, ale to OSN odmítlo s tím, že chce kapitány a majory do 35 let. Vznikla hektická situace, kdy se vše vybíralo opět znova. Tak se dostalo i na mne, který tehdy sloužil v armádě v hodnosti kapitána.

Jinak úroveň angličtiny v naší československé skupině v Namibii byla u každého různá. Našimi hlavními učiteli v terénu byli zpočátku Irové, se kterými jsme byli umístění. Do mise

jsme odletěli v březnu 1989 letounem Aeroflotu s Poláky a důstojníky z Toga, které jsme nabrali cestou. Na hlavách jsme měli ještě naše brigadýrky, a tak místní noviny ve Windhoeku psaly, že přiletěli ruští důstojníci!

Nejdříve jsem sloužil na jihu země, kde jsme v pouštních podmínkách dělali dlouhé patroly. Běžně jsme například jezdili z Keetmanshoopu do Oranjemundu a zpět. Časem se to přes všechnu tu zdejší krajinu člověka omrzí a stane jednotvárným. Musíte u toho však myslet, zda si pustíte kondiš a budete riskovat, že vám kvůli tomu cestou dojde nafta. Benzínové pumpy nebyly široko daleko a tak se nesmělo nic podcenit.

Potom jsem byl tři měsíce s Mirkem Krčmářem a Otou Jakoubě na angolském území v Lubango, kde jsme kontrolovali campy namibijských partyzánů ze SWAPO. Studená válka pomalu končila, ale my jsme zde stále naráželi na její stopy, protože u partyzánů byli stále i severokorejští instruktoři pro boj z blízka a hlavní gró jejich poradců tvořili Sověti…“

 

Na pionýrské doby československého peacekeepingu má zajímavé vzpomínky i plk. v.v. ing. Adolf Turek: „Na úvodním školení od ministerstva zahraničních věcí jsme upřímně řečeno dostali o Namibii dost povrchní informace typu, že je tam horko a žijí tam černoši. Jiné informace hovořily o tom, že v zimě je tam větší teplo a v létě naopak atd. Proto jsme si vezli sebou i toaletní papír a další věci. Na místě jsme potom zjistili, že je to vyspělá země pod jihoafrickou správou a že jsme toho moc nemuseli brát. Uniformy jsme měli světlezelené z lehké bavlny, ale nehodily se moc. Opravdu na nich byla vidět špína, pot atd. Maskáče by byly lepší.

Ve starých novinách možná najdete články o politických problémech, které nastaly při našem odletu z domova. Odlétali jsme asi nadvakrát či natřikrát, protože OSN si najalo Aeroflot. Přiletěli jsme s Poláky a všichni tam čekali, že z letadla vystoupí rudí ďáblové se zakrvavenými obličeji…

Problémem v misi byla malárie, jako snad všude v Africe. Na jihu Namibie to nebyl takový problém, ale na severu jste se bez moskytiér neobešli. Začínal jsem na jihu v Keeetmanshoopu, operovali jsme v náročných patrolách v pouštní prašné krajině zpočátku v neklimatizovaných landroverech na trasách až okolo 800 km. Asi po 2-3 měsících jsem s dvěma Iry zajišťoval vybudování stanoviště OSN u moře v Lüderitz – staré německé hrázděné domy po kolonistech. Vypadalo to tam jak někde v Chebu.

Na cestě do Lüderitz byl u pouštní cesty bagr jako náš pluh kvůli sněhu – tam šlo o likvidaci písečných návějí. Ze zvířat však zde byli k vidění prakticky jen pštrosi, malé skákavé antilopy a onyx s dlouhými rohy, který vzbuzoval respekt, zvláště když nám bylo řečeno, že někteří samci jsou agresivní a napadli už člověka…

Nebezpečné bylo období dešťů a také větrné období, kdy vznikaly písečné duny. Měli jsme povolenou maximální rychlost 90 km/hod., ale ono to na tom písku snad ani více nešlo. Kontrolovali jsme bývalá vojenská zařízení JAR a sledovali odsun jihoafrických jednotek ze země. Monitorovali jsme také most přes řeku Oranje v Oranjemundu. Ten byl důležitý, jinak zbytek hraničního úseku s JAR byl divoký – kaňony, vodopády atd.

Byli jsme také na jihu v blízkosti oblasti, kde se těží diamanty. Byla to však uzavřená, silně kontrolovaná oblast, kde byly všude kolem ostnaté dráty. Vypadalo to jako u nás na hranicích se Západem. Byli zde psi, vrtulníky, diamantoví detektivové. Kolovaly zde o diamantech různé historky jako například o zubaři, co tajně vrtal diamanty do zubů a podobné jiné příběhy…“

 

Výrazněji se Československo do této formy mezinárodních aktivit zapojilo po návštěvě bývalého generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuellara v Praze v květnu 1990. Ve druhé polovině roku zahájilo činnost Výcvikové středisko Československé armády pro mírové operace OSN v Českém Krumlově. Ve vojenském školícím a výcvikovém středisku v Komorním Hrádku byly potom od roku 1991 organizovány několikrát ročně třítýdenní kurzy pro důstojníky, předurčené pro funkci vojenských pozorovatelů OSN. Od téhož roku začala Správa zahraničních vztahů ministerstva obrany vysílat důstojníky rovněž do obdobných zahraničních kurzů například v Rakousku, Švédsku, Švýcarsku, Kanadě a Finsku. S tím rostl i počet nasazených vojáků v zahraničních misích.

Zůstaňme však nyní jen u těch afrických. Naši vojáci vedle Angoly, kde působili i v misi UNAVEM II, a Namibie, sloužili v dalších letech také v Somálsku (mise UNOSOM I), Mozambiku (ONUMOZ), Libérii (UNOMIL a UNMIL), Sierra Leone (UNAMSIL), na hranicích mezi Etiopií a Eritreou (UNMEE) a také v Kongu (MONUC a MONUSCO), kde i nyní působí jako pozorovatelé tři čeští důstojníci. Pobyt v takové misi trvá zpravidla jeden rok a je to velká zkouška schopností i vlastního sebepoznání každého z jejích účastníků. Celkem se tak dosud čeští vojáci zúčastnili deseti misí na území devíti afrických států.

Jindřich Marek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha