Automatická puška („samostříl“) Krnka, výrobní číslo 3

 

V průběhu prvních let existence republiky stálo MNO před řadou problémů, souvisejících nejen s formováním vojenských útvarů a těles, ale také s jejich vyzbrojováním. Úzký vztah k vítězným mocnostem upevnila především francouzská vojenská mise, jejíž představitelé stanuli v čele Generálního štábu MNO. Hledání moderní automatické zbraně úzce souviselo se zaváděním nové výcvikové doktríny, jež se opírala o sestavování pohyblivých bojových skupin s jádrem tvořeným lehkou automatickou zbraní. Nic takového ale čs. branná moc na prahu dvacátých let neměla; výběr vhodného kandidáta nebyl jednoduchý a za tehdejšího stavu domácího průmyslu příliš optimismu do žil zástupcům zbrojního odboru nevléval.

Naléhavost výzbrojní situace vedla náčelníka generálního štábu gen. Eugène Mittelhausera koncem listopadu 1922 k formulaci požadavků kladených na lehký kulomet a samostříl, ale také k vyhlášení soutěže a jejího zahájení k 1. březnu 1923. Zkoušky měly mít technickou a taktickou část, přičemž základní charakteristiky pro tzv. samostříl (automatickou pušku) a lehký kulomet definoval: „Samostříl, jímž má býti družstvo vyzbrojeno, nemá býti těžší než 12 kg i s podstavcem. Podstavec má obyčejně dvě části: dvojnožku vpředu pod hlavní a hrot botky vzadu. Tyto součásti mají tvořit se zbraní jediný celek a nemají býti oddělitelny jako jsou u kulometu. Systém chlazení vodou, jenž se může hoditi pro kulomet, nemůže být přijat pro samostříl. Musí býti dána možnost stříleti ránu za ranou a v dávkách po 5 až 10 nábojích, nepřetržitá palba jest výjimkou. Rychlost palby má být 350–500 ran za minutu.“

Mittelhauserovy podmínky kladené na samostříl (automatickou pušku) vyprofilovalo MNO počátkem roku 1923, kdy obesílalo domácí a zahraniční výrobce. Oproti francouzským náhledům již měl mít samostříl maximální hmotnost do 6,5 kg bez zásobníku, vzduchem chlazenou hlaveň, zásobování odnímatelným zásobníkem s minimální kapacitou 10 nábojů a možnost nošení na rameni stejně jako u opakovačky. Další specifikace se týkala teoretické rychlosti střelby či schopnosti vystřelit v samočinném režimu 100 ran, aniž by došlo k zádržce či poruše zbraně. Jednoznačně měla být zařízena na náboj 7,92 mm Mauser.

Do zorného pole dělostřeleckého a zbrojního odboru MNO se dostala nejen konstrukce slovenského puškaře Josefa Netsche, ale také zbraně, jež nabízel konstruktér Karel Krnka (1858–1926). Ve svých dopisech z rakouského Hirtenbergu líčil počátkem roku 1922 kompetentním činitelům zbrojního průmyslu a MNO svůj vynález automatické pušky budoucnosti, jejímž zavedením odpadne potřeba veškerých kulometů ve výzbroji armády. Představitelé MNO sice jeho názor tak zcela nesdíleli, nicméně dělostřelecký a zbrojní odbor souhlasil s vyzkoušením Krnkových zbraní. Pracovní smlouva s Hirtenberger Patronenfabrik končila Krnkovi s koncem roku 1922, proto hledal uplatnění svých schopností v republice; o jeho vlasteneckých pohnutkách mělo MNO celkem jasno.

Počátkem května 1922 navštívil Krnka nejen přednostu dělostřeleckého a zbrojního odboru gen. Aloise Wacha, ale dosáhl také audience u ministra národní obrany Františka Udržala. Na základě domluvy s generálem Wachem pak slíbil zaslat do Prahy vzorky svých zbraní pro zkoušky. Do kanceláře vojenského atašé ve Vídni plukovníka Chalupy přivezl 13. května zapečetěný balík obsahující dvě samonabíjecí pušky „S“ v ráži 7 a 8 mm, jeden ruční kulomet „S“ (tedy automatickou pušku) a kufřík se samonabíjecí pistolí ráže 6,35 mm Browning včetně střeliva pro všechny zbraně. Na základě Wachových pokynů měla být Krnkova zásilka odvezena na střelnici do Kobylis, a tam zbraně 16. června 1922 interně přezkoušeny za účasti zástupců zbrojního odboru. Ještě než ke zkouškám došlo, měli zástupci odboru zcela jasno v tom, že se jedná s výjimkou kapesní pistole o Krnkovy starší konstrukce, tedy nikoliv práce z posledních let. Jak sám konstruktér uváděl, v důsledku poválečných poměrů se nemohl vývojem vojenských zbraní zabývat, proto z popudu vedení hirtenbergské zbrojovky pracoval především na loveckých a civilních zbraních.

Informativní zkoušky pušek na střelnici v Kobylisích přivedly zástupce dělostřeleckého a zbrojního odboru (DZO) k náhledu, že překonstruování automatické verze (nazývané tehdy „samostříl“) by mohlo vést k dobrým výsledkům. Orientační střelby se ovšem neobešly bez debaklu v podobě zlomené součásti spoušťového mechanismu. Zbraň putovala k opravě do Zbrojnice I na Vořechovce, kde byla podle hrubých šablon zhotovena nová součást, a samostříl vrácen 24. června 1922 zbrojně technickému oddělení.

Krnkův samostříl fungoval na principu uzamčeného závěru s krátkým zpětným pohybem hlavně, přičemž na hlavni měl našroubováno uzamykací pouzdro, opatřené na obvodu dvěma protilehlými řídícími ozuby. V dutině pouzdra byly vyfrézovány dvě uzamykací drážky, do nichž se uzamykala dvojice symetrických uzamykacích ozubů v přední části závěru. Samotný závěr tak vykonával pouze axiální pohyb. Ovládací prvky tvořily dva válcové hmatníky na horní ploše závěru. Hlaveň byla uložena v ocelovém plášti s otvory pro odvod tepla a uzamykací spojku odpružovala samostatná pružina, uložená ve spodní části. Bicí mechanismus tvořil přímoběžný úderník a vratná pružina na teleskopickém vodítku plnila zároveň funkci bicí pružiny. Spoušťový mechanismus sestával ze dvou spoušťových jazýčků, přední kruhový sloužil k ovládání nepřetržité střelby, zadní pro jednotlivé rány. Na levé straně pouzdra závěru byla umístěna otočná pojistka, její horní poloha blokovala pohyb závěrového mechanismu.

Jednání Čs. státní zbrojovky v Brně ohledně konstruktérova uplatnění, vedené z podnětu MNO, ztroskotala na Krnkových nárocích. Uplatnění našel v pražské Zbrojovce Praga ve Vršovicích. Jelikož MNO potřebovalo ke zkouškám dvě pušky, vršovická zbrojovka se zavázala upravit dovezený exemplář do poloviny prosince 1922 a do konce února 1923 vyrobit jeden zcela nový. Nepochybně se nejednalo pouze o drobné úpravy mechanismu dovezené zbraně, jelikož součásti k jejímu sestavení měl Krnka podle znění objednávky z listopadu 1922 dát zbrojovce bezplatně k dispozici. První exemplář měl mít celkovou délku hlavně 740 mm a u druhého, zcela nově Zbrojovkou Praga vyrobeného kusu požadoval zbrojní odbor 470 mm dlouhou hlaveň. Obě zbraně se však musely vejít do fakturační částky 50 000 Kč.

K faktickému zahájení zkoušek v Milovicích došlo až 15. března 1923, tehdy zástupci Zbrojovky Praga včetně Karla Krnky dovezli do Milovic upravený exemplář samostřílu, z něhož bylo podle konstruktérova tvrzení v továrně vystříleno 2000 nábojů. Během následujícího dne po zkoušce rozptylu při střelbě na 100 metrů zkoušela komise přesnost střelby zbraně při volné chůzi. Jednotlivými ranami sice dokázal střelec z 20 ran zasáhnout 18x terč, v automatickém režimu jej ze 40 výstřelů zasáhl jen 3x. Kromě dvou selhačů, jdoucích na vrub střeliva válečné výroby, vykazoval Krnkův samostříl bezvadnou funkci. O tři dny později, při zkouškách maximálního počtu výstřelů v průběhu jedné minuty, nebyla zbraň schopna automatické střelby v důsledku četných závad při vyhazování nábojnic. Zkoušky praktické rychlosti střelby pokračovaly 20. března, kdy komise vystřelila celkem 139 ran. Jediným výsledkem bylo vystřelení 92 ran za jednu minutu, provázené úpravami vývodek zásobníku. Střelbu v 50stupňové depresi samostříl nezvládl, jelikož docházelo k opakovanému vzpříčení náboje při zasouvání do komory. „Automatická palba nefunguje v důsledku nesouladné práce mezi závěrem a podavačem“, uváděl předseda zkušebního oddělení MNO podplukovník Mrákota v posudku z téhož dne.

Při zkouškách za ztížených podmínek, prováděných 22. března, samostříl s odmaštěnými součástkami vůbec nefungoval, při natření mechanismu hadrem namočeným v dělovém oleji vykazovala puška spolehlivou funkci, avšak při zaprášeném a mírně naolejovaném závěru docházelo po vniknutí nečistot mezi funkční plochy k postupnému zadírání mechanismu.

Poslední pokusy s upraveným samostřílem proběhly v Milovicích 22. a 24. března. Z celkově 130 ran vystřelených během dvou dnů vykazovala zbraň četné závady, zejména v podobě vzpříčení náboje při zasouvání do komory. Až do 3. dubna, kdy Karel Krnka přivezl do Milovic nově vyrobený exemplář samostřílu s výrobním číslem 2, již komise původní model nezkoušela. Tehdy jej také konstruktér odvezl zpět do Prahy. Dodatečně upravovaný samostříl s číslem 3 získalo muzeum v roce 1983 převodem z Vojenské akademie Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně.

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1187 mm

Délka záměrné: 474 mm

Délka hlavně: 587 mm

Hmotnost bez zásobníku: 6140 g

Hmotnost s prázdným zásobníkem na 10 nábojů: 6410 g

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha