Čs. signální pistole vzor 44 (ZP 51)

 

Poměrně pestrá skladba poválečné výzbroje měla v druhé polovině čtyřicátých let přechodný charakter, provázený snahou MNO dosáhnout v maximální možné míře výzbrojní jednotnosti. Oproti střeleckým zbraním, zatíženým různorodostí střeliva, byla situace na celkem okrajovém poli signálních pistolí podstatně příznivější již z toho důvodu, že nejen československé, ale také drtivá většina zahraničních vzorů používala nominálně stejný náboj ráže 26,5 mm.

V roce 1950 mělo MNO v evidenci celkem 14 406 signálních pistolí, z čehož plných 10 324 kusů bylo německého původu, 3640 pocházelo ze sovětské výzbroje a jen ve 288 případech se jednalo o signální pistole vz. 30 a pestrou skladbu uzavíralo 154 starých rakouských pistolí systém Hebel.

Unifikační snahy, jež podstatně od roku 1950 ovlivnily především budoucí skladbu pěchotních zbraní s orientací na sovětské střelivo ráže 7,62 mm, přinesly také v roce 1951 získání sovětské licence na výrobu signální pistole vz. 44 konstruktéra G. S. Špagina (SPŠ 44 – Signalnij pistoljet Špagina obrazca 1944 goda). Její konstrukce v maximální míře využívala lisovacích a svářecích technologií, třískově obráběných dílů měla minimum. Lůžkový závěr se sklopnou hlavní zajišťoval jednoduchý klín, jehož ovládací páka vyčnívala pod jazýčkem spouště. Bicí mechanismus tvořil vnější kohout a válcový odpružený úderník, vsazený v prostoru za závěrovou deskou.

Na rozdíl od předchozích zavedených čs. meziválečných vzorů signální pistoli sovětské konstrukce vyráběla Zbrojovka Brno, n. p., závod v Brně, nikoliv Česká zbrojovka ve Strakonicích. Někdejší brněnský zbrojní gigant se výrobou pistolí, s výjimkou armádní pistole vz. 22 z počátku dvacátých let, nikdy nezabýval. Nový výrobek dostal interní označení ZP 51 (Zbrojovka, Pistole, 51) a plán počítal s vyrobením prvních 200 kusů ověřovací série ještě v roce 1951.  Plán se však splnit tehdy nepodařilo.

Prvních 1225 signálních pistolí vz. 44 vyrobila brněnská zbrojovka v roce 1952, v průběhu následujícího roku se jí podařilo s 10 603 vyrobenými kusy dosáhnout maxima v celé historii jejich výroby. V průběhu roku 1954 vyrobil brněnský závod 6497 pistolí, za rok 1955 jen 2334 kusů. Zvýšení produkce přinesl rok 1956, kdy zbrojovka zhotovila 7049 kusů, ovšem o rok později pouze 90 pistolí. Jejich výroba se uzavřela s rokem 1958, kdy továrna vykázala rovných 6000 vyrobených kusů, i když v následujícím období ještě pracovala na výrobě náhradních dílů pro ně. Celkově tak během let 1952–1958 vyrobila brněnská zbrojovka 33 798 signálních pistolí vz. 44.

První poválečné signální pistole domácí provenience nesly na levé straně hlavně a těla krycí kódové označení v podobě písmen tgf. Systém krycích kódů výrobců zbraní a strategického materiálu pro armádu zavedlo MNO na podzim roku 1948, nepochybně inspirováno za války používaným německým systémem. Výrobní čísla pistolí vz. 44 z brněnské produkce ležela v kontinuální vzestupné řadě, takže z dostupných údajů o produkci lze určit rok vyrobeného exempláře.

Z hlediska použité výrobní technologie a podmínek volby použitých materiálů, jež nepřipouštěly v té době využití legovaných ocelí, neměla pistole vz. 44 příliš vysokou životnost, což se také v průběhu let používání ukázalo. Konstrukční základ sovětské signální pistole se ve výzbroji ČSLA udržel vlastně po celou dobu její existence, byť původní vzor 44 vystřídala koncem šedesátých let modernizovaná verze vz. 44/67 a její vylepšená modifikace vz. 44/81.

Exemplář z roku 1956 získalo muzeum v roce 1991 převodem z VÚ 1217 v Moldavě nad Bodvou.

Ráž: 26,5 mm

Celková délka: 220 mm

Výška:  164 mm

Šířka: 34,8 mm

Hmotnost: 916 g

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha