Italská útočná puška BM 59
Americkou samonabíjecí pušku M1 v ráži .30-06 Springfield prověřily bojové operace v průběhu druhé světové války, ale také konflikty dalších poválečných let. Jistou nevýhodou zbraně zůstávalo její zásobování pomocí nábojových rámečků, jež neumožňovalo jednoduché vybití zbraně či doplňování jednotlivými náboji, jako tomu bylo u zbraní s odnímatelným zásobníkem. Názory na využití výkonného náboje .30-06 Springfield prošly revizí, na jejímž konci došlo v lednu 1954 k přijetí nového náboje 7,62 x 51 mm NATO do výzbroje států Severoatlantické aliance.
Vývojové pokračování pušky M1 představovala verze M14 přijatá po řadě náročných a dlouhých zkoušek do výzbroje americké armády v roce 1957. Od původní zbraně se lišila nejen novým nábojem, ale také schránkovým odnímatelným zásobníkem s kapacitou 20 nábojů a možností nepřetržité střelby. Od července 1959 dodávala firma Springfield Armory pušky M14 americkým jednotkám a ve výzbroji se nacházejí navzdory plošně zavedeným puškám řady M16/M4 dodnes. Vzhledem k jejich funkční spolehlivosti ve ztížených podmínkách byly a jsou používány během operací v Iráku a v Afghánistánu.
Italská firma Pietro Beretta v Brescii začala s licenční výrobou pušek M14 pod označením BM 59 v roce 1959 a její verzi zavedla vedle Itálie do výzbroje také Argentina, Indonésie, Etiopie, Libye a Maroko. Italská armáda pušky vyřadila z výzbroje v roce 1990, avšak v ostatních státech jsou dosud používány.
Exemplář pušky BM 58 ve verzi Mk. II získal Vojenský historický ústav v roce 2011 nákupem ze soukromé sbírky v Izraeli.