Lehký kulomet MG 35/36 Knorr-Bremse

 

Na prahu 30. let zkonstruoval švédský inženýr Ivar Joseph Stäck (1887‒1957), kapitán norského dělostřeleckého pluku v záloze a v civilu zaměstnanec stockholmské patentní kanceláře, ve spolupráci s dělostřeleckým kapitánem Torstenem Lindforsem model lehkého, vzduchem chlazeného kulometu s rychle odnímatelnou hlavní, označený LH 33. Poměrně bizarně vyhlížející zbraň se později dočkala úspěchu v podobě zavedení do švédské výzbroje pod označením Kulsprutegevär m/40 a vyráběla ji v letech 1940–1943 Industri AB Svenska Automatvapen (SAV) pro potřeby domobrany. Podstatně nejasnější je dodnes historie vylepšené verze původní švédské konstrukce, jež nesla označení LH 35 a později LH 36.

V roce 1933 navázal tehdejší ředitel továrny na výrobu nástrojů v Magdeburku (Magdeburg Werzeugmaschinenfabrik AG) Hans Lauf spolupráci s Ivarem Stäckem, jejímž výsledkem byla vylepšená konstrukce kulometu se zjednodušeným závěrovým mechanismem. Laufova konstrukce byla přihlášena k patentové ochraně ve Švédsku v listopadu 1933, ze stejného období pocházejí patentové přihlášky Ivara Stäcka a Axela Lindorfse.

V roce 1935 koupila magdeburský závod letecká továrna Junkers Flugzeug-und Motor Werke AG a Hans Lauf se stal ředitelem firmy Knorr-Bremse AG v Berlíně-Lichtenbergu, jež se zabývala především vývojem a výrobou vzduchových brzd pro vlakové soupravy. Do prací na vývoji lehkého kulometu se u Knorru zapojil také konstruktér polského původu Wendelin Przykalla, jenž zdokonalil konstrukci expanzního pouzdra, na níž získal v srpnu 1939 také patent.

Další historie kulometu, údajně do německé výzbroje zavedeného pod označením MG 35/36, je zatížena mnoha nejasnostmi, a nedostatek faktů otevírá prostor domněnkám a spekulacím. Pouze na nepřímých informačních zdrojích stojí informace, že rakouská zbrojovka ve Štýru (Waffenfabrik Steyr) dostala v roce 1939 objednávku na výrobu 500 kulometů MG 35/36, jež měly být přiděleny jednotkám SS-Totenkopfverbände k vojskovým zkouškám. Zájem o Laufovu zbraň ze strany SS je vysvětlován především tím, že výzbrojní úřad z hlediska objednávek lehkých kulometů MG 34 upřednostňoval především jednotky říšské branné moci, tedy wehrmachtu.

Z dochované korespondence náčelníka štábu říšského vůdce SS Heinricha Himmlera sice badatelé získali informace o tom, že zbrojovka ve Štýru v lednu 1940 objednanou partii kulometů dokončila, avšak jejich další osudy jsou značně nejasné. Neméně udivující je ovšem skutečnost, že se z oněch 500 vyrobených kusů dodnes dochovalo přibližně okolo deseti exemplářů. Jejich čtyřmístná výrobní čísla přesahují rozpětí 500kusové série a žádný ze známých dochovaných kulometů není značen přejímací značkou zbrojního úřadu, mají pouze civilní zkušební značku, ovšem ve tvaru s říšskou orlicí, zavedeném v dubnu 1940.

Knorr-Bremse fungoval na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů na píst. Závěr uzamykal sklopný závorník, v zadní části spojený otočným závěsem (článkem) s nosičem závorníku, spojeným s pístem do jednoho celku. Válcový úderník zapadal v zadní části do drážky v těle nosiče závorníku, takže ve fázi uzavření a uzamčení závěru se pohyboval společně s nosičem, na konci jeho pohybu došlo k iniciaci zápalky náboje.

Vratná pružina, vedená v pažbě, se prostřednictvím vodicí tyčinky opírala o nosič závorníku, doběhovou energii závěrového mechanismu absorboval pryžový nárazník, uložený v pouzdře nad vratnou pružinou. Pro snazší rozebírání zbraně se na pravé straně hlaviště pažby nacházela otočná závora, umožňující aretaci vodítka vratné pružiny ve stavu, kdy byla pružina zcela stlačena v pažbě.

Oproti jiným konstrukcím té doby měl Knorr-Bremse plynovou trubici umístěnou nad hlavní. Závěs sklopné, výškově stavitelné dvojnožky byl zcela volně našroubován na plynové trubici. Poměrně subtilní hlaveň s kónickým tlumičem plamene držela v pouzdře závěru převlečná matice s přerušovaným závitem, proti otočení ji jistila odpružená západka na pravé straně. K přenášení kulometu a snadnému vyjímání rozpálené hlavně sloužila zakřivená transportní rukojeť. Expanzní pouzdro, umístěné blízko ústí hlavně, tvořilo zároveň nosič mušky.

Výhozné okénko na pravé straně pouzdra závěru zakrývala otočná plechová krytka, avšak pohyb závěru její polohu neovlivňoval, takže střelec nesměl před zahájením palby zapomenout otočit krytku vzad. Horizontálně situovaná zásobníková šachta měla rovněž krytku, ta uzavírala prostor pouze v případě vyjmutého zásobníku. Přestože schránkový zásobník na 25 nábojů svým vzhledem a provedením odpovídal zásobníku pro kulomet MG 13, nebyl s ním zaměnitelný, byť to dostupná literatura uvádí.

Konstrukce dělené napínací rukojeti s horizontálně situovanou klikou na pravé straně nepatřila mezi progresivní prvky již z toho důvodu, že ji v přední poloze zajišťovala obtížně stlačitelná pojistka. Na levé straně spušťadla se nad lučíkem nacházel přepínač režimu střelby, kombinovaný s pojistkou, s polohami značenými písmeny S (Sicher), E (Einzellfeuer) a D (Dauerfeuer).

Exemplář s číslem 3557 získalo muzeum v roce 1947 převodem ze Zbrojnice Terezín.

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka:  1285 mm

Délka hlavně: 588 mm (včetně tlumiče plamene: 653 mm)

Délka záměrné: 632 mm

Kapacita zásobníku: 25 nábojů

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 10 336 g

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha