Výzbrojní počátky čs. armády poznamenaly nejen četné nákupy zahraničních zbraní, ale také zkoušení nejrůznějších samonabíjecích a automatických konstrukcí, ať již domácího či zahraničního původu. Za tehdejšího stavu výzbroje nemohlo MNO přehlížet žádný typ střelecké zbraně, byť v jejich využití z taktického hlediska nemělo mnohdy zcela jasno.
Mezi těmi, kdo se tehdy se svými konstrukcemi na MNO obrátili, byl také Karel Krnka (1858–1926), jemuž počátkem roku 1922 vypršela pracovní smlouva s hirtenbergskou zbrojovkou (Patronenfabrik Hirtenberg). Rozporuplná postava stárnoucího konstruktéra, jenž si s ukončením smlouvy vzpomněl na své vlastenectví, nebyla to, nač by MNO právě čekalo. Po svém návratu do Čech nabídl k vyzkoušení své konstrukce samonabíjecích pušek, o nichž tvrdil, že je před rakouskou vojenskou správou tajil. Jak MNO posléze zjistilo, nebyla to tak zcela pravda.
V květnu 1922 zaslal na adresu dělostřeleckého a zbrojního odboru zásilku se třemi „automatickými“ puškami a jednou samonabíjecí pistolí. Krátce poté zástupci odboru pušky informativně vyzkoušeli na střelnici v Kobylisích a dospěli k názoru, že po jejich překonstruování by mohly představovat perspektivní konstrukci. Konstruktér po delších peripetiích sice našel uplatnění ve vršovické zbrojovce Praga, kde byly vyrobeny vzorky samonabíjecích a automatických pušek, zkoušené v roce 1923 v Milovicích, avšak nakonec zakotvil v tehdejší brněnské zbrojovce. Krnkovy požadavky, nejen finančního charakteru, ovšem ve vedení zbrojovky příliš nadšení nevyvolávaly. Nakonec s Krnkou zbrojovka uzavřela provizorní pracovní smlouvu na dobu šesti měsíců.
Na jaře 1925 připravil výkresovou dokumentaci pro vylepšenou pušku, na jejímž vzorku začala zbrojovka v Brně pracovat v květnu téhož roku. Konstrukce vycházela ze stejného principu, na němž byly založeny pušky, dovezené do republiky v květnu 1922. Systém s krátkým zpětným pohybem hlavně a závěrem uzamčeným pomocí otočné objímky našroubované na zadním konci hlavně nepředstavoval z hlediska armádního použití příliš vhodnou konstrukci. Řada konstrukčních uzlů závěrového mechanismu s přímoběžným úderníkem měla poměrně úzké tolerance a četné funkční třecí plochy. Zásobovací ústrojí tvořil odnímatelný dvouřadý zásobník s dvouřadým vyústěním, avšak jeho vyjmutí ze zbraně nebylo možné bez nástrojů. K odjištění západky měl sice sloužit hrot střely ostrého náboje, což se v praxi ukázalo jako obtížně proveditelné, takže nezbývalo než pušku plnit pomocí nábojových pásků shora přes pouzdro závěru. Dílčí výhodu představovalo bajonetové spojení závěru s pouzdrem vratné pružiny, což umožňovalo snazší vyjmutí celého závěrového systém ze zbraně.
Karel Krnka sice v únoru 1926 zemřel na následky plicní tuberkulózy, ale zbraně jeho konstrukce poznamenaly ještě další období vývoje samonabíjecích zbraní v brněnské zbrojovce. Následující vylepšené pušky s označením K (Krnka) zkoušelo MNO ještě na přelomu let 1928–1929 a porovnávalo je s puškami z České zbrojovky ve Strakonicích.
Exemplář z roku 1925 získalo muzeum v roce 1983 převodem z Vojenské akademie Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně.
Ráž: 7,92 mm Mauser
Celková délka: 1120 mm
Délka záměrné: 553 mm (přibližně – chybí muška)
Délka hlavně: 590 mm
Hmotnost s prázdným zásobníkem na 10 nábojů: 5640 g