Samostříl Netsch

 

Počátky vyzbrojování čs. armády poznamenalo zkoušení řady tuzemských i zahraničních konstrukcí, což se týkalo především automatických zbraní. Zatímco o akutní potřebě lehkých kulometů nepanovaly spory, v případě budoucího využití automatických pušek, tehdy přechodně označovanými jako samostříly, neměl zbrojní odbor MNO zcela jasno. Nepouštěl je však ze zřetele, jelikož prosazení lehké automatické zbraně, ovládané pouze střelcem, měli zájem představitelé francouzské vojenské mise.

Slovenský puškař a konstruktér Josef Netsch, pocházející z obce Pruské v púchovském okrese, nabízel a předváděl již v roce 1919 zbrojnímu odboru model svého samopalu v ráži 9 mm Steyr. Projektem se však zbrojní odbor odmítl z důvodů malého výkonu náboje a nízké přesnosti zbraně dále zabývat. Josef Netsch tehdy obrátil svoji pozornost ke zbraním s vyšším výkonem a výsledek představovala neobvyklá konstrukce samonabíjecí pušky, předvedená poprvé členům výzbrojní komise 21. prosince 1921 na vojenské střelnici v Milovicích.

Předváděný vzorek měl pouze samonabíjecí funkci, zásobovací ústrojí tvořil bubnový zásobník s kapacitou 10 nábojů a celková délka hlavně činila cca 490 mm. Střelby se postupně zúčastnili všichni členové komise a obecně byla shledána puška jako vyhovující už jen tím, že na vzdálenost 100 kroků dosahovala rozptylového obrazce o rozměru 15 x 20 cm. V průběhu předvádění vystřílela komise z Netschovy pušky okolo 300 nábojů. Střelba se neobešla bez závad, docházelo zejména k občasnému vypadávání zásobníku vlivem otřesů zbraně při střelbě. Kromě drobných připomínek padl v závěru informativních zkoušek požadavek, jenž ovlivnil další vývoj Netschovy zbraně. Týkal se možnosti nepřetržité střelby, tedy střelby dávkou.

Konstrukce Netschovy zbraně byla velmi neobvyklá. Puška fungovala na principu uzamčeného závěru s působením tlaku plynů na přední mezikruží plynové trubice navlečené na hlavni, jež se v důsledku expanze prachových plynů při výstřelu pohybovala směrem vpřed. Závěrový mechanismus sestával z nosiče závorníku a závorníku uzamykaného otáčením. Ve fázi, kdy dno střely minulo ústí hlavně, se počala plynová trubice pohybovat směrem vpřed. Po obvodu byla opatřena přepouštěcími otvory, jimiž unikaly plyny mimo prostor plynové trubice.

V určité fázi zdvihu došlo prostřednictvím spínací páky ke spojení plynové trubice s nosičem závorníku. Při poklesu tlaku plynů došlo vlivem vratné pružiny k pohybu plynové trubice směrem vzad. Ta unášela zároveň nosič závorníku. Jelikož řídicí drážka nosiče závorníku neměla podkluzový úsek, s pohybem nosiče nastalo také otáčení závorníku s následným odemčením. Při pohybu všech celků směrem vzad došlo k napnutí bicího mechanismu a před koncem dráhy plynové trubice narazila spínací páka na vypínací můstek, jenž přerušil spojení nosiče závorníku s plynovou trubicí. Ta se následně zastavila, avšak závěr se dal vlivem předpětí své vratné pružiny do pohybu směrem vpřed. V této fázi došlo k transportu nového náboje do komory hlavně, na jejímž konci byl otočným pohybem uzamčen závorník a zbraň byla připravena k dalšímu výstřelu. Systém sám nesl mnohá úskalí a nebyl příliš životaschopný.

Druhé předvedení Netschovy pušky proběhlo 4. února 1922 opět v Milovicích, tehdy již zbraň splňovala požadavky z prosincového předvádění a mohla střílet v obou režimech. Předvedený vzorek měl hmotnost 5,8 kg a byl zásobován bubnovými zásobníky na 10 a 20 nábojů. Během předvádění vystřelila komise 12 sérií po 10 ranách, načež došlo k prasknutí výstupku vypínacího můstku spojujícího nosič závorníku s plynovou trubicí, což střelby ukončilo. Bez ohledu na závadu udělala zbraň na komisi slibný dojem.

Podmínky kladené na samostříl (automatickou pušku) vyprofilovalo MNO počátkem roku 1923, kdy obesílalo do soutěže domácí a zahraniční výrobce. Požadovalo hmotnost zbraně do 6,5 kg bez zásobníku, zásobování odnímatelným zásobníkem umístěným tak, aby nepřekážel při manipulaci se zbraní, zejména při míření, teoretickou kadenci 100−300 ran za minutu, schopnost vystřelit 100 ran v nepřetržité sérii (s ohledem na nutné výměny zásobníků) aniž by došlo k zádržce či poruše zbraně a zaručenou funkci při znečištění a s nenamazanými náboji. Samostříl měl být obsluhován pouze jedním mužem, nošen na rameni jako standardní opakovačka a s možností nasazení bodáku.

Původním záměrem dělostřeleckého a zbrojního odboru MNO bylo objednat u Netsche pro zkoušky 15 samostřílů a dva kulomety, fungující na stejném principu. Jelikož zhotovení zakázky přesahovalo konstruktérovy možnosti, začal jednat prostřednictvím Škodových závodů s Českou zbrojovkou ve Strakonicích. Objednávku z 20. května 1922 na zhotovení 25 kusů samostřílů a dvou kulometů, kterou Netsch obdržel, skutečně s vědomím MNO předisponoval České zbrojovce.

První exemplář Netschovy pušky byl dokončen 16. srpna a továrna pozvala konstruktéra do Strakonic ke zkouškám. Výroba a ověřování funkce však nešly tak rychle, jak by bylo zapotřebí. V polovině října 1922 měla zbrojovka hotové pouze dvě pušky s perspektivou, že celou objednávku vyřídí do konce listopadu. Realita však byla jiná.

Zahájení soutěže se samostříly a lehkými kulomety oznámila zkušební komise na 15. březen 1923, avšak započala s nimi již 8. března. O dva dny dříve ještě urgovala u České zbrojovky urychlené dodání dvou pušek Netsch a jednoho kulometu. Do zkoušek byly přihlášeny samočinné pušky Hotchkiss, Krnka a Netsch. Již druhý den po zahájení došlo při střelbě z Netschovy pušky po 23 ranách k prasknutí čepu omezovací destičky, takže zbraň nebyla schopná další střelby. K dalším střelbám se Netschovy pušky dostaly 16. března, avšak ani tehdy komisi neoslnily.

Všechny Netschovy zbraně byly 23. března odeslány zpět do továrny k opravě a na poradě členů zkušební komise v Milovicích konané 28. března byl podán a schválen návrh na upuštění od dalších pokusů se zbraněmi systému Netsch, o jejich definitivním vyřazení ze soutěže rozhodlo MNO 10. dubna 1923. Historie zbraní systému Netsch se fakticky uzavřela až 22. května 1923, kdy Česká zbrojovka dodala posledních devět kusů do Hlavního zbrojního skladu v Praze na Vořechovce.

Exemplář s výrobním číslem 1 získalo muzeum v roce 1932 převodem od Zbrojně technického úřadu (ZTÚ) při České zbrojovce ve Strakonicích.

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1359 mm

Délka hlavně: 745 mm

Délka záměrné: 540 mm

Kapacita bubnového zásobníku: 10 nebo 20 nábojů

Hmotnost prázdného zásobníku s kapacitou 20 nábojů: 740 g

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 6480 g

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha