Josef Hercz

 Nebylo možné jej přehlédnout a zdaleka nešlo jen o to, že jeho 194 cm vysoká postava, z něj v letech jeho mládí učinila v roce 1941 při dnes již legendární obraně obklíčeného severoafrického přístavu Tobruk nejvyššího příslušníka Klapálkova Čs. pěšího praporu 11 – Východního. Co do výšky mu konkuroval mezi československými vojáky v Tobruku jen jeho o dva roky starší bratr Desider.

Narodil se jako čtvrtý ze šesti bratrů 11. srpna 1917 na rodinném statku na samotě Čalovka ve východoslovenské obci Egreš v okrese Trebišov. Po maturitě na Čsl. státním reálném gymnáziu v Košicích odešel v roce 1935 studovat medicínu do Prahy, ale po uzavření českých vysokých škol německými okupanty se musel vrátit na Slovensko, kde byl vzápětí odveden vzhledem ke svému židovskému původu do pracovních oddílů slovenské armády.

Začátkem května 1940 byl z armády dočasně propuštěn. Tehdy se od strýce dozvěděl, že jeho starší bratr Desider krátce předtím odešel balkánskou cestou na Střední Východ s cílem vstoupit do československé zahraniční armády. Bývalý medik se rozhodl svého bratra následovat a využil k tomu malý parník Pentcho, který vyplul z bratislavského přístavu 18. května 1940 s 509 židovskými vystěhovalci na palubě (!) s cílem doplout asi za tři týdny do rumunského přístavu Sulina, kde měla cestující očekávat velká zaoceánská loď. Všichni měli hromadné vízum do Paraguaye, ale jejich skutečným cílem byla Palestina.

Jejich strastiplná anabáze však skončila na pustém skalnatém břehu neobydleného ostrůvku Chamilonesi téměř po pěti měsících a pět stovek lidí takřka bez vody a jídla se dívalo na svoji budoucnost zoufaleji než kdykoliv jindy od vyplutí z bratislavského přístavu.

Pro pomoc se na 60 km vzdálenou Krétu vydalo bez buzoly na záchranném člunu pět dobrovolníků – Josef Hercz, Zoltán Schalk, Ferdinand Lanes, turecký námořník Ali a také známý třicetiletý sportovec Imrich „Imi“ Lichtenfeld z Bratislavy.

Až pátý den se pět zcela vyčerpaných a zoufalých veslařů ocitlo na trase šestadvaceti britských válečných lodí, které pluly z Malty do Alexandrie. Šťastné muže vzal na palubu torpédoborec Nubian. Britové ale v dané situaci mohli jen vyslat radiogram, který zachytily stanice v Turecku, Řecku a na Dodekánesách, jež byly k ostrůvku nejblíže. Až devátý den po vyslání radiogramu z něj Italové konečně odvezli pasažéry parníku Pentcho na Rhodos.

S československou jednotkou se vojín Hercz zúčastnil již v červenci 1941 tažení do Sýrie a od 21. října téhož roku i slavné obrany obklíčeného libyjského přístavu Tobruk. Jako příslušník 3. pěší roty byl v četě por. Arnošta Kleina, která bránila klíčovou pevnůstku S 19 „Honza“. V Tobruku byl Josef Hercz zraněn, ale také za jeho obranu obdržel Čs. válečný kříž 1939.

V létě 1942 v Sidi-Bishr u Alexandrie nastoupil do školy důstojníků v záloze, po jejímž úspěšném absolvování v ní dále působil jako instruktor pěchotního výcviku. Mimo to ještě absolvoval poblíž Suezského průplavu britský kurz na kladení a odstraňování min. Po příjezdu do Británie v srpnu 1943 sloužil u motopraporu Československé samostatné obrněné brigády. Před invazí do Evropy ještě absolvoval v Birminghamu spolu s řadou jiných spojeneckých vojáků britský bojový kurz pro „boj v ulicích“. V hodnosti rotného aspiranta byl potom ve funkci velitele průzkumné čety od října 1944 do konce války na frontě při obléhání německé posádky v Dunkerque. Zde také v dubnu 1945 jen shodou válečných náhod o pověstný vlásek unikl smrti. Měl se svou četou útočit na německý opěrný bod Filature, ale velitel motopraporu jej na poslední chvíli odvolal s tím, že má již válečný kříž za Tobruk a že je proto třeba dát příležitost i někomu jinému. Nahradil jej proto ppor. Josef Vavruša, který při útoku 15. dubna s velkou částí své čety padl…

V zahraniční armádě sloužili i Josefovi bratři Alexander a Desider (oba válku ukončili jako důstojníci na východní frontě), ale po návratu domů se již se zbytkem rodiny nesetkali. Oba rodiče i většina jejich příbuzných se stali obětí holocaustu.

Studia medicíny se Josefu Herczovi podařilo dokončit v Praze v roce 1946 a o rok později po krátkém působení v Sanopsu nastoupil na chirurgické oddělení pražské nemocnice Na Bulovce. V této nemocnici se časem stal zástupcem přednosty chirurgické kliniky ILF (Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů) ve funkci primáře a pracoval zde až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. V roce 1996 byl proto po zásluze jmenován Rytířem českého lékařského stavu.

Josef Hercz byl po roce 1989 několik let místopředsedou obnovené Československé obce legionářské, v roce 2004 obdržel francouzský Řád rytíře čestné legie a v roce 2005 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Ve stejném roce došlo i k jeho povýšení do hodnosti brigádního generála ve výslužbě.

Velký džentlmen s vytříbeným smyslem pro humor, skvělý lékař a válečný veterán brigádní generál v.v. MUDr. Josef Hercz náhle zemřel ve čtvrtek 9. prosince 2010 ve věku 93 let. Poslední rozloučení s ním se uskutečnilo ve středu 15. prosince 2010 ve strašnickém krematoriu. Pro ty, kteří měli tu čest se s ním setkávat, zůstane určitě cennou částí jejich vzpomínek na ryzí muže, pro které byly kdysi pojmy čest, vlast a občanská obětavost obyčejnou samozřejmostí…

Jindřich Marek

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha