Seznamy ztrát rakousko-uherské armády z první světové války – nový online přístup k tištěným pramenům

Vojenský historický ústav Praha nově zpřístupnil digitální kolekci tištěných pramenů věnovaných válečným ztrátám rakousko-uherské armády z let 1914–1918 v prostředí Digitální studovny Ministerstva obrany ČR. S ohledem na velký zájem o pátrání po osudech vojáků první světové války následující řádky připomenou, jaké zdroje jsou dostupné, jak vznikaly, co v nich lze nalézt, a zároveň poradí, jak je mohou badatelé účelně využívat.

 

Do války v roce 1914 vstupovala rakousko-uherská armáda vybavena poměrně propracovaným systémem evidence válečných ztrát. Příslušné služební knihy jasně a do detailu vymezovaly postupy, jak pohřbívat padlé a zemřelé vojáky, jak je z tohoto světa řádně vyprovodit i po vojensko-administrativní stránce a jak naložit s osobními věcmi, jež po nich zůstaly. Jelikož válečné ztráty zahrnovaly – řečeno úředním eufemismem – veškerý úbytek početního stavu, způsobený válečnou činností, pamatovaly předpisy i na raněné a nemocné vojáky, nezvěstné i na ty, kteří padli do zajetí.

Teorie však narazila na praxi úvodních tažení a záhy se ukázalo, jak rakousko-uherská vojenská správa podcenila nárůst této agendy. Teprve pod náporem nebývalého množství válečných ztrát vyvstaly problémy, na něž se dříve nepomyslelo a jež bylo třeba v mimořádných poměrech obratně vyřešit. Že se v obdobné situaci ocitly snad všechny válčící armády, je nasnadě.

V předválečné organizaci c. a k. ministerstva války náleželo vedení evidence vojenských osob v různé míře a rozsahu několika rezortním oddělením. Ačkoli jednací řád ministerstva výslovně neuváděl, kterému z nich připadnou na starost údaje o válečných ztrátách, první dny konfliktu přisoudily správu této agendy primárně 10. oddělení, v jehož rámci vznikla Skupina pro seznamy ztrát (Verlustlistengruppe). Údaje o válečných ztrátách využívala vojenská správa nejen pro potřeby vlastní evidence. Mínila je průběžně zveřejňovat tiskem za účelem informování obyvatelstva a také z nich čerpal systém sociální péče pro pozůstalé. Vojenské statistice i budoucímu studiu válečných dějin slibovala data z evidence ztrát neocenitelný informační zdroj. Předtím se zevrubného statistického rozboru ztrát dočkala dvojice bojových operací rakousko-uherské armády – okupace Bosny a Hercegoviny (1878) a nasazení proti tamním povstalcům (1882).

Počátkem listopadu 1914 c. a k. ministerstvo války ustavilo Válečnou statistickou kancelář (Kriegsstatistisches Bureau) s posláním nejen vědecky zkoumat tematiku válečných ztrát, ale také zpracovávat podklady pro zaopatřovací aktivity. Kancelář služebně podléhala ředitelství Válečného archivu (Kriegsarchiv) a svoji pracovní náplň organizačně dělila do Skupiny ztrát (Verlustgruppe), Statistické skupiny (Statistische Gruppe) a do Zaopatřovací skupiny (Versorgungsgruppe).

Agenda válečných ztrát nezůstala výhradně na bedrech ústředních státních orgánů. Od osmdesátých let 19. století se v tomto oboru angažovaly obě korporace Červeného kříže, působící v habsburské monarchii. Plán spolupráce mezi Červeným křížem a vojenskou správou nabyl oficiální smluvní podoby v březnu 1886 schválením organizace a jednacího řádu Společné ústřední průkazní kanceláře (Gemeinsames Zentralnachweisebureau, zkr. GZNB). Kancelář v míru existovala takříkajíc na papíře, teprve za války měla ve Vídni zahájit svoji činnost, a to pod přímým velením generálního inspektora dobrovolné zdravotnické péče. Zprvu se její úkol omezoval na shromažďování zpráv o raněných a nemocných, které jí měla pravidelně zasílat všechna zdravotnická zařízení z pole i ze zázemí, na pořádání těchto zpráv a vedení podrobné evidence. Na dotazy soukromých osob měla bezúplatně odpovídat dvojice informačních kanceláří (Auskunftsbureau) provozovaných ve Vídni Rakouskou společností Červeného kříže a v Budapešti Spolkem Červeného kříže v zemích svaté koruny uherské. Později se pracovní záběr Společné ústřední průkazní kanceláře rozšířil o sběr, zpracování a zprostředkování zpráv o vlastních nezvěstných a zajatých vojácích i o zajatcích z řad nepřátel. Těmto aktivitám, jež předpokládaly soustavný kontakt s organizacemi Červeného kříže nepřátelských států, poskytovaly mezinárodněprávní oporu tzv. Haagské úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války z let 1899 a 1907, které habsburská monarchie přejala do svého právního řádu v roce 1913.

Z jakých oficiálních zdrojů se veřejnost podunajského soustátí dozvídala o osudech svých do války povolaných mužů? Takřka od prvních týdnů konfliktu c. a k. ministerstvo války přistoupilo k průběžnému vydávání úředních Seznamů ztrát, po nichž vzápětí pro lepší orientaci následovaly i příslušné abecední jmenné rejstříky. Na základě zmíněné úzké spolupráce s Červeným křížem – rakouskou společností i uherským spolkem – k nim přibyly další periodické tiskoviny, které informovaly zejména o zajatých, raněných a nemocných vojácích. O jak rozsáhlý úřad nakonec šlo, vyplývá mimoděk i z množství více než 78 tisíc stran celkem vydaných v rozmezí let 1914–1919.

Níže popsané tištěné prameny jsou veřejnosti volně přístupné prostřednictvím Digitální studovny Ministerstva obrany ČR. Je nutno připomenout, že všechny strany prošly v průběhu digitalizace i automatickým procesem optického rozpoznávání písma (OCR), čímž jsme získali základní strojový přepis textu, jenž umožňuje vyhledávání. Vzhledem k množství stran však dosud nebylo možné tento přepis opravovat, a tak jeho přesnost závisí na kvalitě předlohy. Je pochopitelné, že při práci s tak značným množstvím údajů se tyto tištěné prameny úřední povahy v době svého vzniku neobešly bez chyb, i přesto tvoří nanejvýš užitečný informační komplex.

 

Seznam ztrát vydaný (Verlustliste ausgegeben am) 

Titul vycházel od č. 1 (12. 8. 1914) do č. 709 (14. 2. 1919) a čítá celkem 39 144 stran (v průměru 55 stran na číslo).

Předválečný Služební řád c. a k. vojska obsahoval ve II. dílu věnovaném polní službě ustanovení, jež po každém boji ukládalo všem zúčastněným vojenským formacím, včetně oddílů pověřených pohřbíváním padlých, aby na ministerstvo války přímo a neprodleně zasílaly všechny údaje umožňující rychlé zveřejnění ztrát. Jednotlivé pododdíly – setniny, eskadrony, baterie – měly 48 hodin na doručení jmenných seznamů ztrát s přesným označením boje a s údaji o mrtvých, raněných, zajatých a nezvěstných vojácích z vlastního stavu živených, nadto i všech mrtvých vlastního vojska, kteří byli pohřbeni dotyčným útvarem. U každého jedince bylo třeba zaznamenat pokud možno všechna data z tzv. legitimačního lístku (Legitimationsblatt). Tento předtištěný papírový lístek s vepsanými osobními a vojenskými evidenčními údaji, nošený v mosazném pouzdru, představoval pro vojáka v poli jediný oficiální průkaz totožnosti. Doplňky a opravy se měly hlásit bezprostředně ministerstvu války. Vzor tiskopisu pro jmenný seznam ztrát (Namentliche Verlustliste) uváděl už předpis o vedení kmenového počtu z roku 1887.

Podání zasílaná polní poštou přijímala již zmíněná Skupina pro seznamy ztrát při 10. oddělení ministerstva války a vyhotovovala z nich lístkový katalog. Na předtištěný formulář se zaznamenávala každá ztráta jednotlivě s uvedením veškerých známých údajů. Kartotéční lístky ztrát (Verlustzettel) sloužily za podklad pro tiskovou sazbu. Množství 3–4 tisíc záznamů, abecedně uspořádaných a rozdělených na důstojnictvo a mužstvo, skupina publikovala formou tištěných Seznamů ztrát. Vzápětí lístky posloužily ještě za základ tištěných jmenných rejstříků, které obsahovaly v abecedním pořádku všechna jména z každých pěti výtisků Seznamů ztrát. Pro Verlustlistengruppe splnily tímto kartotéční lístky své poslání a jejich další cesta vedla do Skupiny ztrát při Válečné statistické kanceláři (Verlustgruppe des kriegsstatistschen Bureaus). Zde je personál na základě vyžádaných originálních podkladů roztřídil podle příslušnosti k vojskovým tělesům a seřadil abecedně podle jmen. Statistická data o množství a povaze ztrát jednotlivých pluků z konkrétních bojů rychle přibývala, ale jejich budoucí vědecké využití limitovaly neúplné či nepřesné údaje dodávané z pole. Vlivem stále přicházejících oprav a doplňků docházelo k častým přesunům mezi jednotlivými kategoriemi ztrát, když se například prokázalo, že voják hlášený za nezvěstného ve skutečnosti padl do zajetí, anebo zemřel. Objasňování osudů jednotlivců z této nad očekávání početné a z hlediska pozůstalých problematické kategorie nezvěstných se intenzivně věnovala Statistická skupina Válečné statistické kanceláře. Zaopatřovací skupina, jíž 9. oddělení ministerstva války postupovalo žádosti pozůstalých o sociální podporu, zjišťovala na základě tištěných Seznamů ztrát a dalších dostupných evidencí totožnost padlých, zemřelých i nezvěstných i datum jejich smrti či zmizení.

Sestavovatelé tištěných Seznamů ztrát během války stále pracovali jak se zdrojovou kartotékou, tak i s originálními jmennými seznamy ztrát, aby je udržovali aktuální. Průběžně zanášeli nová zjištění přicházející od jednotek v poli, od náhradních těles i od úřadoven vlastního či cizího Červeného kříže. Opravovaly se chyby a nedostatky. V řadě úvodních čísel tištěných Seznamů ztrát například najdeme velké množství neúplných záznamů s poznámkami, že data budou později doplněna. Co způsobilo, že scházely převážně údaje o domovské příslušnosti, které hrály tak významnou roli při ztotožnění vojáka? Vinu lze patrně přičítat předválečným zásobám starého formuláře, který zcela postrádal sloupky určené k vepsání požadovaných údajů. Byť nový vzor tiskopisu stihl vyjít ve věstníku již před válkou, trvalo týdny, než se situace zlepšila. Skupina pro seznamy ztrát si počínala neoblomně, písemně reklamovala nevyplněné položky ve jmenných seznamech a žádala náhradních tělesa o co nejrychlejší nápravu a zaslání formulářů nazpět.

Vojenská správa stála o to, aby tištěné Seznamy ztrát plnily vedle informační role i úlohu úředního dokladu. Tato ambice se však vzhledem k objemu dat, ke kusým údajům i případným chybám v záznamech stala už od počátku fakticky nedosažitelnou. Ne právě neopodstatněná obava, že veřejnost bude Seznamům ztrát přisuzovat větší právní váhu, než jim mohla za daných okolností náležet, vedla již v srpnu 1914 vídeňský magistrát k vydání úřední vyhlášky, v níž stálo, že záznam v Seznamech ztrát nelze v žádném případě pokládat za náhradu úmrtního listu. V případě osob padlých ve válce či zemřelých ve zdravotnických zařízeních měl hodnověrné osvědčení o smrti vyhotovit příslušný duchovní (matrikář) na základě dokladů dodaných vojenskou správou. Podle rozdělovníku ministerstva války se Seznamy ztrát zasílaly také okresním soudům, které je měly používat jako pomůcku při těch řízeních, jež přímo nevyžadovala úřední doklad o úmrtí.

Byť nešlo o původní záměr, asi nejsnáze se veřejnost dozvídala o obsahu úředních Seznamů ztrát prostřednictvím denních listů. Avšak dříve než se v novinách mohly objevit první zhuštěné sloupky jmen, musela vojenská správa na naléhání veřejnosti povolit zprvu zakázaný patisk Seznamů ztrát, což bylo povoleno počínaje č. 4 z 20. 8.1914, ovšem s výhradou, že za jejich úplnost a správnost c. a k. ministerstvo války nepřejímá žádnou zodpovědnost. Toto východisko se v porovnání s jiným tehdejším plánem – přikládat „úřední vyhlášky“ k jednotlivým novinovým číslům – jevilo praktickým. Redakce upozorňovaly na možné tiskové chyby a v případě nejasností zájemce odkazovaly na oficiální výtisky, které měly všechny obeslané vojenské i civilní správní úřady, samosprávné úřady a okresní soudy za povinnost vystavit k nahlédnutí. V Předlitavsku se Seznamy ztrát rozesílaly doplňovacím okresním velitelstvím c. a k. vojska a válečného námořnictva, doplňovacím okresním velitelstvím c. k. zeměbrany, okresním velitelstvím c. k. domobrany, okresním hejtmanstvím a politickým expoziturám, magistrátním okresním úřadům města Vídně, starostenským úřadům měst s vlastním statutem, okresním soudům a starostenským a obecním úřadům ostatních místních obcí. Nabízela se ostatně i možnost předplatit si Seznamy ztrát přímo v c. k. dvorní a státní tiskárně ve Vídni. Podle rozdělovníku z října 1916 se Seznam ztrát rozesílal na téměř devět tisíc úředních míst. Od března 1918 se počet těchto odběratelů snížil na méně než polovinu (4324), přičemž svou roli při snižování celkového nákladu sehrály ekonomické ohledy, ale i skutečnost, že zprávy o osudech vojáků poskytovaly na dotázání informační kanceláře Červeného kříže. Z denního tisku se sloupce s výpisy ztrát vytratily bez bližšího vysvětlení někdy v první čtvrtině roku 1916.

Pokud jde o pozdější vědecké využití tištěných Seznamů ztrát, stojí za zmínku, že v meziválečném období posloužily Dr. Wilhelmu Winklerovi za podklad k jeho dodnes diskutovaným statistickým studiím o ztrátách rakousko-uherské armády v první světové válce.

Co se týče struktury a tiskového provedení titulu, od původně velkorysé a přehledné tabulkové sazby Seznamů ztrát se postupně z úsporných důvodů upouštělo. Tabulky zabírající celou dvojstranu nahradily od 11. 9. 1914 (č. 12) jednostránkové tabulky, které za necelý měsíc (od č. 21) nadobro vystřídaly dva hutné sloupce na každé straně. Tytéž snahy o úsporu místa vedly postupně k používání ustálených zkratek, přičemž jejich soupis uvozoval každé z čísel, v němž se uplatnily.

Seznamy ztrát uvádějí jména padlých, zemřelých, nezvěstných, raněných a zajatých vojenských osob v rámci každého čísla v abecedním pořadí, a to zvlášť příslušníky důstojnického sboru (Offiziere) a mužstva (Mannschaft). Od 23. 12. 1916 (č. 506) přibyla samostatná kategorie pro jednoroční dobrovolníky (Einjährig-Freiwillige).

Struktura záznamu:

č. 1 (12. 8. 1914) – č. 20 (5. 10. 1914)

hodnost – příjmení, jméno – vojskové těleso – pododdíl – domovská země – domovský politický okres (župa) – domovská obec – rok narození – označení bitvy – mrtev – raněn – zajat – poznámka

od č. 21 (8. 10. 1914) – č. 709 (14. 2. 1919)

příjmení, jméno – hodnost – vojskové těleso – pododdíl – domovská země – domovský politický okres – domovská obec – rok narození – zpráva

– Údaje o hodnosti, příslušnosti k vojskovému tělesu (pluku), pododdílu (setnině, eskadroně, baterii) a znění zprávy či poznámky jsou uvedeny výhradně v německém jazyce.

– Příjmení, pokud nedošlo k jeho zkomolení, či záměrnému poněmčení/pomaďarštění, by mělo odpovídat matričnímu zápisu.

– Křestní jména se vyskytují zpravidla v německé podobě, v případě obyvatel zalitavské části habsburské monarchie často dominuje maďarský přepis jména.

– Místopisné názvy týkající se domovské příslušnosti odpovídají německé, popřípadě maďarské nomenklatuře podle sčítání obyvatelstva z 31. 12. 1910.

 

Vyhledávací postupy

Rešerše v textu Seznamů ztrát umožňuje v Digitální studovně MO ČR vyhledávací pole v záhlaví stránky (viz snímek obrazovky). Vzhledem k množství záznamů velmi záleží na formulaci dotazu. Například při obecném zadání jména Novák Johann systém nabídne 1137 výsledků, jejichž postupné procházení může badatele poměrně snadno odradit. Pro užší vymezení dotazu proto doporučujeme užít následující způsoby zadání:

“Novák Johann” – systém vyhledá přesný řetězec znaků (slov) následujících za sebou. Při tomto způsobu zadání se počet výsledků zredukuje na „pouhých“ 306. Abychom postihli všechny možné tvary jména v češtině i němčině, je vhodné použít logický operátor OR (nebo): “Novák Johann” OR “Nowak Johann” OR “Novák Jan” OR “Nowak Jan”.

Hledáme-li například příslušníky mladoboleslavského c. k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 10, měl by dotaz vypadat takto: “k. k. LIR. Nr. 10″. Zajímají-li nás muži žijící v Kladrubech v okrese Benešov, lze dotaz formulovat následovně: “Beneschau, Kladrub”.

Pro složitější rešerše – pokud např. pátráme po Janu Novákovi sloužícím u c. k. zeměbraneckého pěšího pluku Mladá Boleslav č. 10 – se vyplatí použít speciální syntax: SOLR:”Novák Johann LIR. Nr. 10″~3. Při této formě zadání, jež znamená, že žádný z výrazů nemá být od sebe vzdálen více než tři slova, systém našel dvě shody (viz náhled obrazovky). I zde je možné použít pro zachycení různých jazykových variant jména operátor OR: SOLR:”Novák Johann LIR. Nr. 10″~3 OR “Nowak Johann LIR. Nr. 10″~3.

Analogicky můžeme pátrat po všech Janech Novácích narozených v roce 1890 (SOLR:”Novák Johann 1890″~12), anebo třeba po padlých, zemřelých či zraněných vojácích z Kostelan na Kroměřížsku (SOLR:”Kremsier Kostelany gefallen”~3 OR “Kremsier Kostelany tot”~3 OR “Kremsier Kostelany verw”~3).

V základním nastavení Digitální studovna MO prohledává všechny své zdroje a výsledky dotazu zobrazuje po jednotlivých titulech/dokumentech formou náhledů s výpisem. Ty obsahují jak odkaz na digitální obraz konkrétní strany, tak i fragment textu, v němž je tučně vyznačen nalezený výraz.

 

Abecední seznam jmen, uvedených v Seznamech ztrát … (Alphabetisches Verzeichnis der in der Verlustlisten … angeführten Namen)

Vycházel od č. I (2. 9. 1914) do č. CXLI (24. 5. 1919), čítá celkem 9372 stran (v průměru 66 stran na číslo). Jeden průběžný jmenný rejstřík připadal na každých cca 5 čísel Seznamů ztrát. Jména obsažená v příslušném rozsahu Seznamů ztrát uvádí rejstřík v abecedním pořadí, zvlášť důstojníky, mužstvo a později i jednoroční dobrovolníky.

Struktura záznamu:

příjmení, jméno – číslo Seznamu ztrát

Pro rešerše v Abecedním seznamu jmen platí stejné postupy jako v případě Seznamů ztrát. Lze sice vyhledávat pouze podle jména (např. “Novák Johann”), ale vzhledem ke kvalitnější předloze a zřetelnějšímu tisku tu strojový přepis (OCR) vykazuje vyšší přesnost. Díky tomu se leckdy podaří dopátrat i jména, jež vyhledávání v rámci Seznamů ztrát nemuselo zachytit.

 

Doplňky a opravy vydané (Ergänzungen und Berichtigungen ausgegeben am)

Vycházely od č. E 1 (9. 10. 1914) do č. E 11 (16. 7. 1915), celkem čítají 552 stran.

Výskyt tohoto samostatného titulu souvisí s počátečními nedostatky v evidenci ztrát. Následné doplňky a opravy se uveřejňovaly už na stránkách Seznamů ztrát.

 

Váleční zajatci v Přemyšlu (In Przemyśl Kriegsgefangene)

Titul vycházel od č. P 1 (25. 5. 1915) do č. P 4 (23. 2 1916) a čítá celkem 114 stran.

Podklady k vypracování seznamu rakousko-uherských vojáků zajatých ruskou carskou armádou po kapitulaci pevnosti Přemyšlu poskytl ruský Červený kříž. V zájmu včasného vydání tohoto soupisu c. a k. ministerstvo války upustilo od prověřování osobních údajů uvedených osob, čímž se zároveň zříkalo odpovědnosti za správnost a úplnost seznamu.

 

Váleční zajatci (Kriegsgefangene) 

Titul vycházel od č. 1 (11. 3. 1916) do č. 6 (15. 4. 1918) a obnáší celkem 1226 stran.

Uvádí jména zajatců, jejichž příslušnost k vojskovému tělesu či domovskou příslušnost nebylo možné zjistit kvůli nedostatkům v záznamech, které přišly od Červeného kříže států znepřátelených s Rakouskem-Uherskem. Od dubna 1917 se seznamy pořádaly abecedně: č. 3 – písmena A–D, č. 4 – písmena E–I, č. 5 – písmena J–L, č. 6 – písmeno M. Řada bohužel není kompletní.

Struktura záznamu je orientační a závisela na dostupných údajích:

příjmení, jméno – hodnost – vojskové těleso – vyznání – věk – datum a místo zajetí – místo, oblast a země internace – zpráva (poznámka)

 

Zprávy o raněných a nemocných vydané (Nachrichten über Verwundete und Kranke ausgegeben am)

Vycházely od č. 1 (24. 8. 1914) do č. 546 (23. 11. 1917), celkem čítají 27 874 stran (v průměru 51 stran na číslo).

Druhý nejobsáhlejší titul po Seznamech ztrát – Zprávy o raněných a nemocných – zpracovávala výše zmíněná Společná ústřední průkazní kancelář, válečný úřad s působností pro obě části habsburské monarchie, na jehož vzniku a činnosti se ruku v ruce podílel Červený kříž s vojenskou správou.

Z hlediska organizace příslušelo prvnímu oddělení kanceláře zpracovávat hlášení o nemocných, raněných a zemřelých, docházející od vojenských a občanských zdravotnických zařízení, i zprávy o padlých. Tyto údaje jednak zůstávaly ve vlastní evidenci a tvořily podklad tištěných Zpráv o raněných a nemocných, jednak se odevzdávaly oběma informačním kancelářím za účelem podávání informací obyvatelstvu.

Zprávami o nepřátelských zajatcích se zabývalo 2. oddělení. Tzv. Úschovní úřadovna (Verwahrungsamt) měla na starosti jednak úschovu průkazů totožnosti i pozůstalostí po zemřelých či padlých příslušnících nepřátelských vojsk, jednak zprostředkovávala jejich vydání oprávněným osobám. Identifikační oddělení (Identitätsabteilung) si vzalo za úkol ztotožňování neznámých zemřelých vojenských osob i civilistů ve službách vojska.

Brzy po vypuknutí války se ke Společné ústřední průkazní kanceláři připojila Informační kancelář pro válečné zajatce (GZNB – Auskunftstelle für Kriegsgefangene), která s pomocí mezinárodního komitétu Červeného kříže v Ženevě vedla evidenci rakousko-uherských válečných zajatců a zprostředkovávala jim vzájemný písemný styk s rodinami. Společná ústřední průkazní kancelář sama o sobě neudržovala přímý styk s obyvatelstvem. Vydávala tiskem Zprávy o raněných a nemocných, jen výjimečně podávala zprávy o příslušnících vlastního vojska úřadům či velitelstvím, ale pro zodpovídání dotazů veřejnosti jí sloužily především dvě zmiňované informační kanceláře sídlící ve Vídni a v Budapešti. Za pozornost stojí, že v Praze od počátku války působila Poptavárna po válečných zajatcích, raněných a nezvěstných, zřízená filiální kanceláří Zemského pomocného spolku Červeného kříže pro Království české. Její agenda se ovšem omezovala pouze na důstojníky a mužstvo domovsky příslušné do Čech nebo přidělené k vojskovým tělesům doplňovaným z této oblasti.

Dotazy na informační kanceláře bylo možné podávat v kterémkoli zemském jazyce, ale pouze písemně, nebo telegraficky. Na poštovních úřadech – i na obecních úřadech, pokud v místě nebyla pošta, – se daly pro tento účel obstarat předtištěné dvojité informační (dotazovací) korespondenční lístky Červeného kříže, za něž se vybíralo jen jednoduché poštovné. Jak jméno osoby, na niž dotaz směřoval (se všemi bližšími zjišťovacími údaji, zejména při hromadně se vyskytujících jménech), tak i adresa tazatele na „odpovídací“ druhé části dvojitých lístků musela být přesná a čitelná. Zatímco odpověď na tyto lístky docházela bezplatně, telegrafické dotazy vyžadovaly zaplacení odpovědi předem. O zranění či onemocnění vojenské osoby se na základě došlých zpráv ze zdravotnických zařízení podávalo každému tazateli vysvětlení jen jednou. Další informace mohl získat už jen u léčebného nebo ošetřujícího ústavu uvedeného v odpovědi. Pokud o některé osobě neexistovaly žádné zprávy, poznamenávala se tato skutečnost v odpovědi. Nezřetelně psané dotazy, které připouštěly pochybnost, se nezodpovídaly, aby se zabránilo omylům.

K obsahu tištěných Zpráv o raněných a nemocných je nutno podotknout, že od č. 249 (28. 1. 1915) se v nich uváděla jen jména těch raněných a nemocných, jejichž nejbližší nebyli přímo vyrozuměni.

Struktura záznamu:

příjmení, jméno – vojskové těleso – pododdíl – rodiště – rok narození – druh zranění nebo nemoci – zemřel – nynější pobyt – poznámka

K zásadní organizační změně, jež se ve smyslu centralizace promítla do agendy válečných ztrát Rakouska-Uherska, došlo v červnu 1917, kdy na c. a k. ministerstvu války vzniklo samostatné 10. oddělení ztrát (10./Verlustabteilung des Kriegsministeriums, zkr. 10./VLAbt. KM). Sestávalo z Nemocniční skupiny (Spitalgruppe), jež vznikla ze Společné ústřední průkazní kanceláře, ze Skupiny hrobů (Gräbergruppe), vzešlé z 9. oddělení válečných hrobů, a ze Skupiny pro nezvěstné a válečné zajatce (Vermissten- und Kriegsgefangenengruppe), vzniklé ze Skupiny pro seznamy ztrát u 10. oddělení ministerstva války. Zpracování dokladů a zpráv o raněných, nemocných a nezvěstných (pohřešovaných), o válečných zajatcích, o padlých a zemřelých příslušnících veškeré ozbrojené moci (včetně osob povolaných k plnění válečných úkonů) napříště po dobu války provádělo právě toto oddělení. Zároveň došlo k rozpuštění 9. oddělení válečných hrobů (9./Kriegsgräberabteilung), Skupiny pro seznamy ztrát, jakož i Společné ústřední průkazní kanceláře sídlící na adrese Stiftskaserne, Vídeň VII. V organizaci Společné ústřední průkazní kanceláře – Informační kanceláře pro válečné zajatce však nenastala žádná změna.

K digitalizaci výše zmíněných titulů přistoupil VHÚ Praha už v roce 2009 a ve spolupráci s Národní knihovnou ČR se podařilo doplnit chybějící exempláře a vše v úplnosti zveřejnit na původní verzi digitální knihovny Kramerius Národní knihovny ČR. Tehdejší digitalizace proběhla v rámci „Národního programu mikrofilmování a digitálního zpřístupňování dokumentů ohrožených degradací kyselého papíru – Kramerius“ s využitím dotace Ministerstva kultury ČR. Ostatně těchto projektů se Knihovna Vojenského historického ústavu Praha účastní každoročně již od roku 2006 a využívá je k systematické digitalizaci vojenských a vojensko-historických periodik či monografií, přičemž pravidelně spolupracuje s knihovnami, archivy a muzei v České republice i v Rakousku.

S nastávajícími výročími první světové války tytéž tituly znovu a nezávisle na sobě digitalizovaly v letech 2011–2014 také Rakouská národní knihovna ve Vídni (Österreichische Nationalbibliothek) a Hornorakouská zemská knihovna v Linci (Oberösterreichische Landesbibliothek). Na výsledcích jejich digitalizace je patrný pokrok v technologiích od roku 2009. Například v digitálních exemplářích Rakouské národní knihovny se vyhledaný výraz zvýrazní přímo v obrazu (technologie ALTO XML). Hornorakouská zemská knihovna využila čím dál dostupnější skenování v barvě, a tak na jejích stránkách najdeme tituly v plnobarevném provedení. Digitální verze z produkce VHÚ Praha přesto nezastarala. Díky nejdůkladnějšímu zpracování OCR stále poskytuje největší úspěšnost vyhledávání, jak ukázaly srovnávací rešeršní pokusy.

V badatelském prostředí Digitální studovny MO ČR, jež nabízí dokonalejší a efektivnější možnosti vyhledávání, představují tyto již dříve zpřístupněné tituly neopomenutelný informační zdroj pro všechny rodopisce a zájemce o válečné osudy našich předků. S vědomím, že tyto rozsáhlé tištěné prameny přesto nestačí a že je třeba konfrontovat je s archivními prameny, VHÚ Praha a Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv společně pracují rovněž na postupném online zpřístupnění úmrtních matrik a různých pomocných kartoték.

Tomáš Kykal

 

 

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha